V Šostakovičově pozdní vokální tvorbě najdeme bohatý vnitřní svět a silnou invenci, přičemž prostředky nejsou nijak extravagantní. Cyklus z posledního roku jeho života zhudebňuje verše Mariny Cvetajevové, ruské básnířky s neuvěřitelným, bohužel ne ojedinělým tragickým osudem. Cvetajevová žila v emigraci (v Paříži i v Praze), trpěla nouzí, hladem jí zemřelo dítě. Manžela v Rusku popravili, ona sama nakonec zvolila sebevraždu. Obsahově se básně týkají osobního života básnířky (první dvě písně), literatury a básní, poslední je poctou jiné pronásledované básnířce, Anně Achmatovové.

Píseň hraje v díle Gustava Mahlera (1860–1911) stěžejní roli. Ať už ve formě cyklů pro zpěv a klavír nebo s doprovodem orchestru či jako součást symfonie. Zhudebnit slova básníka z počátku 19. století Friedricha Rückerta se ve Vídni žijící moderním uměním zdálo jako anachronismus, ale ve skladateli jeho verše naplněné přírodními obrazy a niternými pocity zjevně rezonovaly. Pět písní nebylo zamýšleno jako ucelený komplet a interpreti si jejich pořadí upravují.

Druhá (a poslední) klavírní sonáta se Dmitriji Šostakovičovi nekomponovala snadno, do klavírního opusu se pustil po desetileté pauze. Tvořil ji v době války, kdy byl s rodinou podobně jako mnoho dalších umělců evakuován do Samary. Dílo bylo přijato nejednoznačně a během neblahé doby Ždanovovy doktríny se ocitlo na indexu. S8m autor provedl tuto svou sonátu na festivalu Pražské jaro v roce 1947.

Text: Dita Hradecká