Co je to vlastně preludium a proč se tak často objevuje v počtu dvou tuctů? První, koho napadlo využít všech dvanácti tónů chromatické řady, každý v dur i moll, byl Johann Sebastian Bach. Dříve to ani nebylo možné kvůli nestejnému ladění. Bachův cyklus preludií a fug Dobře temperovaný klavír, v němž se postupně vystřídají všechny tóniny, byl považován za základ klavírní instruktivní literatury a znamenal vzor pro další a další generace pianistů a skladatelů. Fryderyk Chopin (1810–1849) chápal preludia jako volnou formu: některá jsou jen pár taktů dlouhá, jiná zásadnější; někde jde o jemnou drobnokresbu, jinde o závažné motivy, v jedněch převládá melodie, jinde zas virtuózní pasáže. Chopin dokončoval tento cyklus na Mallorce, soužený nemocí, klimatem a peripetiemi vztahu se spisovatelkou George Sand. Dvě z preludií, č. 4 a 6,  zazněla na Chopinově pohřbu.

Dmitrij Šostakovič šel v nápodobě Bachova vzoru ještě dál, když zkomponoval cyklus 24 preludií op. 34 (1933) a poté ještě 24 preludií a fug (1951). Vysledovat můžeme však přes leckde drsný modernistický výraz i stopy vlivu Chopinova. Jeho dílo bravurní pianista Šostakovič velmi dobře ovládal, aspiroval mimo jiné na cenu v prvním ročníku Chopinovy soutěže v roce 1927, ale nepodařilo se mu umístit v první trojici. 

Text: Dita Hradecká