Německý romantik Robert Schumann (1810–1856) vstoupil na hudební dráhu s úmyslem stát se klavírním virtuosem. Jeho klavírní partitury se od dobové masové produkce virtuosních skladeb liší. Místo prvoplánového efektu jsou vnitřně komplikované, mají neobvyklé rytmy a sazbu, často mají mimohudební náměty a inspirace a působí nezřídka enigmaticky. Cyklus Kreisleriana byl podobně jako mnohé další od tohoto skladatele inspirován literaturou. Spisovatel E. T. A. Hoffmann, jehož knihy Schumann jako většina vrstevníků hltal, je autorem postavy náladového mrzouta, kapelníka Kreislera, svého alter ega. Jeho příhody byly kreativním impulsem, z něhož vytrysklo osm klavírních skladeb, v nichž se zcela ve shodě s předlohou a se Schumannovou vlastní bohatě odstíněnou osobností střídají charaktery jako v panoptiku.

K žánru klavírního preludia přispěl jeden z největších pianistů 20. století Sergej Rachmaninov hned několika opusy. Dohromady se slavným Preludiem cis moll a třinácti skladbami z op. 13 tvoří celou sestavu 24 preludií ve všech tóninách (viz následující koncert).

Deset preludií op. 23 obsahuje skladby pomalé, elegické a lyrické i virtuózně rychlé. Nejznámější je pochodové Preludium g moll č. 5. I zdánlivě snadnější čísla vyžadují od hráče mistrovskou kontrolu zvuku, vedení hlasů, dynamiky a jako většina děl tohoto autora také velké rozpětí ruky. Naproti tomu dechberoucí virtuozita čísel 2, 3. 6, a hlavně 9 volá zcela očividně po pianistovi podobných kvalit, jaké měl Rachmaninov sám.

Text: Dita Hradecká