Stejně jako všechna zralá díla Wolfganga Amadea Mozarta (1756–1791), v nichž figuruje klarinet, také Kvintet A dur byl komponován s myšlenkou na skladatelova přítele a inspirativního interpreta, člena vídeňského císařského orchestru Antona Stadlera. Přesně řečeno hrál Stadler na basetový roh, jemuž je nejbližší dnešní A klarinet, který má o něco hlubší rozsah a tmavší barvu tónu než standardní Es klarinet. Svou lyričností a zpěvností připomene kvintet Mozartův klarinetový koncert, koncertantní hledisko však zde ustupuje do pozadí ve prospěch čisté komorní krásy.

Také u kvintetu Dmitrije Šostakoviče byl popudem k vytvoření díla interpret – v tomto případě Beethovenovo kvarteto, soubor hráčů z moskevské konzervatoře, který premiéroval Šostakovičův První smyčcový kvartet. Aby se mohl sám uplatnit jako klavírista, reagoval skladatel na podnět klavírním kvintetem. Premiéru měl v roce 1940 a ihned se stal hitem. Není divu, jde o posluchačsky velmi vděčné spojení naléhavé tenze se suverénním vedením hlasů, virtuozitou, dráždivými rytmy a decentní disonantností, to vše s odkazem na barokní principy: druhá věta je ve formě fugy, což anticipuje cyklus 24 preludií a fug – viz koncert č. 7, intermezzo zase upomíná na passacaglii.

Šostakovič obdržel za tuto skladbu Stalinovu cenu – jaká ironie pro skladatele, jehož vlastní opera Lady Macbeth Mcenského újezdu poslala pár let předtím do klatby a nemilosti u generalissima Stalina.

Text: Dita Hradecká