Označit Kreutzerovu sonátu Ludwiga van Beethovena (1770–1827) za stěžejní dílo houslové literatury není přehnané. Sám skladatel ji na titulním listu opatřil popisem Sonáta pro klavír s obligátními houslemi (!) napsaná ve velmi koncertantním stylu. Houslista Rodolphe Kreutzer, jemuž je věnována, ji nikdy nehrál… Více než půlhodinové dílo začíná krátkou pomalou introdukcí, po níž Beethoven rozpoutá v první větě svou typickou smršť, ve které se oba nástroje předhánějí v dalších a nových podobách virtuozity. Pomalá střední věta je variacemi na nevinně znějící téma. Charakter finále osciluje mezi hravostí a zběsilostí, kam dokáže autor vklínit i občasné něžné myšlenky. Dílo vymykající se konvencím žánru inspirovalo L. N. Tolstého k novele Kreutzerova sonáta o milostném citu a žárlivosti – a aby se kruh uzavřel, na konci stojí opět hudební dílo: Janáčkův smyčcový kvartet Z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty.

Šest smyčců je o dva více než v kvartetu, ale plný zvuk už se spíše podobá orchestru. Čajkovskij napsal svůj sextet pro petrohradskou společnost komorní hudby, jejímž čestným členem byl jmenován. Skicoval jej v srdci Toskánska, odtud název díla. Spíše než italský kolorit však čtyřvětou kompozici sytí inspirace ruského folkloru.

Text: Dita Hradecká