„Ukrajinský skladatel Valentin Bibik je jednou z nejdůležitějších osobností mého hudebního života,“ vyznává se interpret dnešního večera, houslista Milan Pala. „Když jsem se poprvé dotkl jeho hudby, pohltila mě natolik, že jsem se prostě musel seznámit s celým jeho skladatelským odkazem.“ Komplet houslového díla najdete na CD, které houslista natočil společně se svou manželkou. Valentin Bibik (1940–2003), autor symfonií, koncertů a početné komorní tvorby, absolvoval konzervatoř v rodném Charkově, vyučoval v Petrohradě. Od roku 1998 žil v Izraeli. Patřil k prvním ukrajinským skladatelům, kteří se v 60. a 70. letech 20. století obrátili k soudobému hudebnímu jazyku a snažili se spojit tradiční prvky s inovacemi evropské hudební avantgardy.

Houslová sonáta je jedním z nejlepších děl pozdní tvorby Dmitrije Šostakoviče (1906–1975). Jde o komorní dílo neokázalé vážnosti a obrovského rozsahu. Sonáta vznikla na podzim roku 1968 u příležitosti šedesátých narozenin skladatelova přítele, velkého houslového virtuosa Davida Oistracha. Spojuje fascinaci dvanáctitónovou technikou a zároveň se obrací k bachovskému kontrapunktu. Skladatele lákala harmonická a motivická kázeň, kterou dvanáctitónová hudba nabízela – princip spočívá v tom, že žádný z tónů chromatické stupnice se nesmí opakovat, je to velmi racionální a poněkud „chladně matematický“ princip komponování. Ovšem Šostakovič se jej nedrží ortodoxně a do obou partů vkládá i velkou emocionální nálož. Druhá nás naopak zavádí do zcela jiného světa, poznáváme zde skladatelovu ironii, divokost, vliv klezmeru, to vše opět propojeno dávnými principy polyfonie.

Dlouhé finále nabízí po heroické introdukci soubor variací ve formě passacaglie nad tématem přednesených poprvé v pizzicatu houslí, což nás opět vrací do Bachova světa. Šostakovič měl očividně před očima nejslavnější ze všech Bachových skladeb pro housle, monumentální Chaconnu z jeho 3. sólové partity.

Elegické trio č. 2 je raná skladba Sergeje Rachmaninova (zkomponovaná v jeho 20. roce života), v níž je už patrný jeho charakteristický styl. Rachmaninov byl spolu s celým hudebním světem zarmoucen smrtí P. I. Čajkovského (ve věku 53 let). Své Elegické trio č. 2 vytvořil po vzoru slavného tria, v němž se úvodní Moderato vrací v závěru celé kompozice. Uznávaný klavírní virtuos napsal pro sebe náročný klavírní part, včetně rozsáhlé kadence. Druhá věta je opět, stejně jako v Čajkovského Triu, souborem variací, využívajících pochmurné téma ze symfonické básně Skála, díla, které měl Čajkovskij dirigovat.

Text: Dita Hradecká