Výjimečné a skryté hodnoty mezinárodního Festivalu komorní hudby Kutná Hora 2024

Julius Hůlek

Jitka Čechová imponovala nejen neomylnou jistotou techniky, ale i osobitostí výrazu, spočívajícího v proporčně přiměřeně uváženém, diferencovaném výrazovém akcentu, jejž dokázala vtisknout každé skladbě.

Nad tím vším se přesvědčivě klene Ardaševovo podání klavírních Preludií Miloslava Kabeláče …

Letos se dařilo … skloubit poměrně hojné zastoupení českých autorů novodobých i současných v těsném sousedství a tím i v konfrontaci s odkazem Smetanovým.

Ve dnech 1. až 9. června se již po sedmnácté rozezněly hlavní kutnohorské sakrální prostory, aby nechaly vyniknout pozoruhodné a hodnotné hudbě, kterou tak jako každoročně i tentokrát prezentoval zdejší Mezinárodní festival komorní hudby Kutná Hora 2024. Letos byl pochopitelně zaměřen k Roku české hudby, avšak v dramaturgické koncepci, výběru konkrétních skladeb i celkové interpretační výslednici způsobem navýsost vynalézavým, originálním a celkově jedinečným.

Právě k těmto aspektům soustředíme své ohlédnutí za festivalem. Začátek byl vskutku netradiční, neboť ukázal většině publika neznámou múzu uměleckého ředitele festivalu violoncellisty Jiřího Bárty v podobě výstavy Dvacet let Jiřího Bárty s fotoaparátem na cestách i necestách, otevřenou v pozdních večerních hodinách už v pátek 31. května v kostele sv. Jana Nepomuckého. Nedosti na tom – po úvodním slovu kurátora výstavy Jindřicha Štreita, známého fotografa a pedagoga, výstavu ozvláštnila videoprojekce, v duchu zmíněné Bártovy fotografické tvorby jak lyricky, tak naturalisticky laděná, v tomto ohledu „mírněná“ převážně meditativně založenou hudbou Smutek utek avantgardisty Martina Smolky v provedení Jiřího Bárty a klavíristky Terezie Fialové.

Festival ještě před zahájením bývá předznamenán Preludiem a letos to byla hned dvě Preludia. První (1. června) bezezbytku naplnilo étos Roku české hudby, motivovaného „magickou“ čtyřkou na konci životních letopočtů mnoha českých skladatelů, a to velkolepým koncertním triptychem klavíristky Jitky Čechové věnovaným klavírní tvorbě Bedřicha Smetany (1824-1884) v celoživotním rozsahu. J. Čechová náleží k uznávaným smetanovským interpretům a jako první pořídila soubornou nahrávku Smetanova klavírního odkazu, na festivalu postupně připomenutém dobře uváženým výběrem v podobě tří samostatných podvečerů, rovněž v kostele sv. Jana Nepomuckého s názvy: Smetana neznámý – Smetana světový – Smetana národní. Jednotlivé skladby uváděla zasvěcenými komentáři. Předznamenala, že některé skladby uslyšíme vůbec poprvé a ve výběru sáhla dokonce k těm nejranějším Smetanovým klavírním kompozicím. Slovem, a hlavně hrou názorně přiblížila Smetanovy snahy o nalezení vlastního klavírního stylu interpretačního i kompozičního, korunovaného hledáním a nalezením jedinečného národního ducha své vlastní hudební tvorby. Jitka Čechová imponovala nejen neomylnou jistotou techniky, ale i osobitostí výrazu, spočívajícího v proporčně přiměřeně uváženém, diferencovaném výrazovém akcentu, jejž dokázala vtisknout každé skladbě. Publikum (dodejme, že auditorium bylo pokaždé zaplněno do posledního místa) si cele získala právě jistou „civilností“ svého projevu, bez přemíry patosu, nicméně Smetanou národním její heroický výkon spontánně nabyl na síle, aby Mistrův klavírní odkaz představil v novém světle a definoval tak jednu z dominant celého festivalu.

Večerní druhé Preludium v čarovně ponurém, jakékoliv výzdoby prostém interiéru středověké kaple Božího těla, směrovalo téhož dne zvýšenou pozornost ke kvalitám kompozičním, tím spíše, že na programu byla hudba novodobá. Irvin Venyš maximálně soustředěným, tónově kreativním a čistým výkonem v několikaminutové části určené sólovému klarinetu Abime des oiseaux z proslulého Kvartetu na konec času Oliviera Messiaena (1908-1992) vykouzlil jedinečnou atmosféru zjitřené exprese i kontemplace. Permanentní úloha klarinetu příslušela i v další skladbě, konkrétně Kvintetu-Koncertu pro klarinet a smyčcový kvartet Hanuše Bartoně (1960-2023) z roku 1993, zejména v první větě, plné proměnlivosti, těkavosti i polyfonie, a to i posluchačsky strhující hutné faktury. Následující druhá věta, výrazově až útočná (mj. deformovaný, vrčivý zvuk klarinetu) prokázala vysoké nároky na souhru, a také nakolik jsou jí interpreti cele zaujati. Přebohatý svět kompozice završilo finále s překvapivě lyrickým začátkem. Kompoziční důkladnost, stylová progresivita a posluchačská poutavost skladby, byť leckdy drsná, navíc v těsném sousedství díla světového významu, opravňují k ocenění, že byla právě v takovém kontextu vřazena do festivalové dramaturgie.

Spolu s tím pochválíme vysoce angažovaný výkon Kvarteta Martinů (Lubomír Havlák a Adéla Štajnochrová – housle, Zbyněk Paďourek – viola, Jitka Vlašánková – violoncello), jež pozdní večer uzavřelo konfrontačně rovněž objevným provedením Smyčcového kvartetu č. 1 Z mého života Bedřicha Smetany. Strhující expresivita podání Bartoňova Kvintetu se přenesla i sem. Bez nadsázky se dá říci, že kvartetisté hráli jako o život. Smetanův první kvartet se takhle jen tak neslyší.

Vraťme se k ještě jednomu zastavení s klavírem. Tím se ocitáme na nedělním slavnostním zahájení (2. června) v nejfrekventovanějším prostoru, jejž festival využívá – v chrámu sv. Barbory. Soustředíme se tentokrát na interpretační stránku programu s určujícím společným jmenovatelem, jímž se stala účast Igora Ardaševa, jednoho z předních českých klavíristů, napříč celým programem koncertu – v Beethovenově Kvintetu pro dechové nástroje a klavír, op. 18, v 8 preludiích pro klavír, op. 30 Miloslava Kabeláče, v Janáčkově Concertinu pro klavír a komorní soubor a v „jazzové“ suitě Kuchyňská revue Bohuslava Martinů. Nedalo námahu rozeznat, že Ardašev se naprosto ústrojně, suverénně a kompetentně včlenil do různorodého pletiva, jaké představuje sousedství stylově navzájem diferencovaných skladeb. Provedení každé z nich by zasloužilo zvláštní, nanejvýše příznivé hodnocení Ardaševova podílu: vybraně decentní Beethoven, objevně podaný Janáček s narativem dějové evoluce klavírního partu a rozverný, avšak perfektně sehraný Martinů.

Nad tím vším se přesvědčivě klene Ardaševovo podání klavírních Preludií Miloslava Kabeláče (1908-1959). Vůči Kabeláčovi, zejména v ohledu uvádění jeho děl, má náš koncertní provoz stále ještě velký dluh. Je hodnocen především jako velký symfonik (osm symfonií a další orchestrální skladby), ale zejména v tvůrčích začátcích se věnoval i komorní tvorbě ad. Osm preludií pochází z let 1958 a 1959 a Ardašev jim dokázal vtisknout punc neopakovatelné jedinečnosti. Každá fráze, každý takt i sebemenší jednotlivosti byly ukázkou pečlivé přípravy, technického i koncepčního nadhledu, a především hluboké odpovědnosti vůči svěřenému úkolu – ani se nechce věřit, že to byl výsledek jeho prvního nastudování tohoto cyklu. Jednotlivá Preludia byla vnitřně plasticky formovaná, včetně individualizace jednotlivých horizontálních pásem i jejich skloubení. Ze sloučení dynamiky se subjektivním výrazovým dotvářením vzešel plynulý, a hlavně poutavý příběh každého z nich.

Uprostřed festivalového týdne (5. června) se Ardašev na pódium ve sv. Barboře vrátil, aby se zhostil jednoho z největších monumentů světové hudby – 33 variací na Valčík Antona Diabelliho, op. 100 Ludwiga van Beethovena. V komentáři k této interpretační kreaci možno zopakovat vše, co bylo řečeno a přidat mnohé další, je to však zbytečné – těžko slovy postihnout jak genialitu hodinu trvajícího díla, tak kvalitu jeho kongeniálního provedení. Vše by bylo jen chabým obkreslením toho, co považujeme za umění pochopit a uchopit celek, jenž absorboval sumu klavírního umění do nejmenších detailů.

Jednotlivé ročníky kutnohorských festivalů jsou kromě jiného charakteristické dramaturgickou hodnotou, vynalézavostí i atraktivitou. Letos se dařilo – jak už bylo řečeno – skloubit poměrně hojné zastoupení českých autorů novodobých i současných v těsném sousedství a tím i v konfrontaci s odkazem Smetanovým. Tak byl koncipován i úterní koncert v chrámu svaté Barbory (4. června) vyhrazený Ebenovu triu (Terezie Fialová – klavír, Roman Patočka – housle, Jiří Bárta – violoncello). Rámovaly jej skladby nejen interpretačně nadmíru obtížné, ale motivací vzniku i obsahem tragické. Zvláště to platí o vstupním čtyřvětém Klavírním triu Petra Ebena vzniklém v důsledku rodinné tragédie roku 1986. Výrazný punc tragiky nese i známe třívěté Smetanovo Klavírní trio g moll, op. 15, motivované úmrtím dcerky, zařazené na závěr. Jistým odlehčením měl být, a také byl Klavírní kvartet Wimbledon 1973 letošního jubilanta Ondřeje Kukala (60) spolu se Smetanovým Duem pro housle a klavír Z domoviny. Zůstává faktem, že rovněž v případě tohoto koncertu úlohu závažného jednotícího momentu sehrál právě klavír, respektive klavírní part všech čtyř skladeb. Na něm, konkrétně na jeho bravurním zvládnutí Terezií Fialovou, spočívala velká tíha jejich přesvědčivého a vyváženě koordinovaného vyznění.

Festivalová dramaturgie má velké pochopení i pro hudbu světové současnosti. Ani letošek nebyl výjimkou a bylo dobře, že právě v Roce české hudby se tak dělo v konfrontaci s novodobou i současnou hudbou českou. Prostor k tomu poskytl žánrově raritní, ne-li přímo atraktivní čtvrteční koncert (6. června), věnovaný především bicím nástrojům, v podání brněnského OK Percussion Dua tvořeného Martinem Opršálem a Martinem Kleiblem. Z původních děl českých autorů vedle Víta Zouhara, Karla Husy (adaptace původně klavírní skladby) a Luboše Fišera zaujal Miloslav Ištvan a zejména Pavel Zemek Novák (1957) tektonicky důkladnou a z mnohostranného pochopení bicích nástrojů těžící skladbou Vůz sena. Řekl bych, že Zemek Novák s přehledem zastínil zahraniční autory, oba shodou okolností Estonce, zastoupených skladbami založenými na minimalistickém principu. Zatímco Arvo Pärt (1935) se představil libozvučnou drobností Spiegel im Spiegel, Erkki-Sven Tüür (1959) tak učinil relativně závažnější výpovědí Conversio II.

V rámci dvanácti koncertů letošního festivalu kupodivu neměla zaznít jediná skladba Antonína Dvořáka (1841-1904), jehož osobnost s Rokem české hudby rovněž úzce souvisí. Dramaturgicky to může být ospravedlněno intenzivní pozorností, jaké se Dvořákovi dostává v ostatních ročnících. Leč jedna výjimka se přece jen našla, a to, když Kvarteto Martinů po svém temperamentem hýřícím vystoupení přidalo jednu část s Dvořákových písňových Cypřišů, autorem upravených pro smyčcové kvarteto.

Pro úplnost se u zbývajících koncertů – vzhledem k jejich poněkud odlišnému specifiku – zastavíme jen stručnou zmínkou. Pondělní koncert dechového kvinteta Belfiato Quintet na začátku festivalu (3. června) prezentoval tvorbu českých skladatelů věnovanou dechovým nástrojům. Sobotní slavnostní závěrečný koncert (8. června) měl na programu atraktivní nabídku koncertantních skladeb Antonia Vivldiho a Josepha Haydna a končil rovněž koncertantním Le Grand Tangem pro violoncello, klavír a smyčce Astora Piazzolly. Barokní hudbě zůstalo již tradičně věrné nedělní Postludium v podobě konfrontace dvou skladeb pro sólové violoncello – Suity č. 5 c moll Johanna Sebastiana Bacha (BWV 1011) a Sonáty, op. 8 Zoltána Kodálye.

Avšak hlavní, a dokonce nejedno překvapení mělo přijít ještě před závěrem festivalu. Páteční pozdně večerní koncert, de facto jakési nokturno (7. června), byl totiž v historii festivalu vůbec poprvé situován do gotického chrámu Panny Marie Na Náměti jako jedné, i když méně nápadné z kutnohorských architektonických dominant. Už první tóny a takty Sonáty pro dvoje housle, op. 56 Sergeje Prokofjeva evidentně přesvědčily, že máme co činit s akusticky naprosto jedinečným prostředím. Kéž by se sem některé festivalové koncerty příštích let vracely! Expresivní, ale vnitřně i lyricky vylehčená a kompozičně dokonalá Prokofjevova Sonáta v podání Milana Paly a Romana Patočky navodila úžasnou, přímo kouzelnou atmosféru zvukového spektra. Slovenský houslista a violista Milan Pala působící v Brně se řadí k prestižním festivalovým „objevům“ a již třetím rokem tu udivuje nevšedním interpretačním uměním. Svá letošní kutnohorská sólová i komorní vystoupení v rámci některých předchozích koncertů završil právě tady Na Náměti imponujícím ztvárněním rozsáhlé kompozice brněnského skladatele a pedagoga Františka Gregora Emmerta (1940-2015) 3 Drami intimi pro sólové housle se spirituálně určujícím nábojem, adekvátně vyjádřeným kompozičně velkorysým, svébytným jazykem a nadhledem jdoucím mimo hlavní proudy. Bez nadsázky tu můžeme mluvit přímo o „symfonismu“ sólových houslí. (Za zmínku určitě stojí, že brněnští autoři i interpreti tu byli letos hojně zastoupeni.)

Ovšem pro publikum to hlavní překvapení se dostavilo až nakonec. Nešlo ani tak o hudební skladbu jako spíše o evokaci původní performance z roku 1965, jejíž autorkou zůstává kontroverzní manželka Johna Lennona Yoko Ono, která k tomu využila hudbu Goldbergových variací Johanna Sebastiana Bacha (BWV 988) a celou kreaci nazvala Sky Piece To Jesus Christ. Nadčasové Goldbergovy variace (mimochodem co do monumentality pendant Beethovenových variací na Diabelliho valčík) Bach napsal pro klávesový nástroj, zde zazněly v úpravě pro housle, violu a violoncello v provedení Romana Patočky, Milana Paly a Jiřího Bárty. Celá záležitost spočívá v tom, že hrající hudebníci jsou třemi ženami postupně zezdola nahoru ovinováni či obtáčeni bělostnými obinadly do doby, kdy už po posledních titěrných tónech nikdo z nich nemůže hrát a rozhostí se tísnivé ticho. Sem tam se někdo z publika zasmál, ale posléze, po dodatečném výkladu Jiřího Bárty bylo jasné, že právě v aktuálním dobovém kontextu se jedná spíše o varující, i když zároveň stimulující memento. Mnozí si určitě položili otázku, zda jednu z dalších dominant letošního festivalu, nebo dokonce jeho vrchol nepoložit právě sem …

Festival komorní hudby v Kutné Hoře vrcholil jedinečnými výkony i posluchačskými zážitky

Julius Hůlek

Středa 7. června se v rámci festivalového dění souhrou okolností stala jeho skutečným středem a navíc jednou z festivalových dominant v podobě koncertu z děl komponujících žen příznačně nazvaného „Les Femmes Fatales“.

Přemíra klavíru, zjevující autorčinu snahu oprávněně zaujmout byla však imponující, a to – nebo právě – zásluhou Terezie Fialové, která se svou bohatou zkušeností komorní praxe věděla přesně, kdy vystoupit do popředí a kdy tmelit celek, nebo ustoupit promluvě obou melodických nástrojů.

O naprosto bezprecedentní zážitek se postaral slovenský houslista Milan Pala, „pravděpodobně největší objev kutnohorského publika posledního desetiletí,“ jak soudí umělecký ředitel festivalu Jiří Bárta.

Koncem jara a začátkem léta ožívá tradice regionálních hudebních festivalů. Mezi nimi si renomé výjimečné události svého druhu vydobyl mezinárodní festival komorní hudby Kutná Hora, pořádaný na začátku června v týdenním rozsahu. Již 16. ročník se uskutečnil mezi 3. a 11. červnem s nabídkou šestnácti koncertů ve vynalézavé a atraktivní dramaturgii. Charakteristickým, nezaměnitelným rysem tu je princip tvůrčí dílny, kdy interpreti se ke společnému výkonu scházejí až na místě, aby připravili a předvedli výsledný zvukový tvar skladeb, s jakými se v běžném koncertním provozu stěží kdy setkáme. To vše je umocněno vyspělým interpretačním uměním individuálních výkonů, včetně komorní souhry.

Dějištěm dnes už neodmyslitelné součásti kutnohorského kulturního dění s více než regionálním přesahem se i letos staly známé sakrální prostory, zejména chrám sv. Barbory, kostel sv. Jana Nepomuckého a kaple Božího těla, které ožily stylově pestrým spektrem vybrané hudby od středověku po dnešek.

Středa 7. června se v rámci festivalového dění souhrou okolností stala jeho skutečným středem a navíc jednou z festivalových dominant v podobě koncertu z děl komponujících žen příznačně nazvaného „Les Femmes Fatales“. Interiér kostela sv. Jana Nepomuckého se rozezněl skladbami žen, které se – každá ve své době – dokázaly prosadit v oblasti dosud téměř výlučně opanované dominancí mužů. Američanka narozená v Anglii, virtuózka Rebecca Clarke (1886-1979), nejenže se zasloužila o zrovnoprávnění violy jako svébytného nástroje, ale také komponovala, jak dokládá stovka jejích skladeb, které napsala mezi svými dvaceti a padesáti lety. Její Preludium, Allegro a Pastorale pro klarinet a violu provedené na úvod se stylově řadí mezi pozdní romantismus a impresionismus. Promlouvá přemýšlivostí, neklidem, místy až tesklivým, místy náladově prosvětleným. Francouzský klarinetista Michel Raison a violista Karel Untermüller (oba patří k protagonistům interpretačního týmu festivalu od jeho začátků) se elegantně přenesli přes úskalí nelehké souhry a v jejím výrazovém plánu odhalili skladatelčin instrumentační um s ohledem na témbrové zvláštnosti obou nástrojů, včetně výsledné iluze bohatějšího obsazení než jen dueta.

Životní i umělecký příběh předčasně zesnulé dirigentky a komponistky Vítězslavy Kaprálové (1915-1940) je myslím známý, jednak školením u Bohuslava Martinů, jednak svědectvím spisovatele Jiřího Muchy. Její třívěté Trio pro hoboj, klarinet a fagot je stylově mnohem progresivnější než předchozí skladba. Temperamentním, místy polyfonním, ale především technicky virtuózním propletením jednotlivých partů dosahuje poněkud exotizujícího, současně i humorného nádechu v bystře se odvíjejícím dění. Každý nástroj má zároveň svou individuální roli. Pojivem je klarinet (opět Michel Raison), fagot (Jan Hudeček) je spíše náladotvorný, ovšem dominantní postavení ústrojně vklíněné do celkové struktury přísluší hoboji, jak přesvědčivě ukázal Vilém Veverka výkonem i koordinací souhry. Skladba byla komponována v letech 1937/38, ale zůstala rozpracovaná, o její dokončení se postaral až současný mezinárodně působící hobojista a skladatel Stéphane Egeling.

Nesporným talentem byla obdařena Fanny Mendelssohn-Hensel (1805-1847), klavíristka a skladatelka, nejstarší sestra proslulého skladatele období romantismu Felixe Mendelssohna Bartholdyho. Musela být i nesmírně pilná, když dokázala napsat údajně pět set skladeb. Pojednávaný koncert po přestávce vrcholil právě jejím Triem pro housle, violoncello a klavír č. 1 d moll, op. 11 v provedení interpretů, kteří spolu v daném obsazení v rámci kutnohorského festivalu průběžně účinkují – Romana Patočky (housle), Jiřího Bárty (violoncello) a Terezie Fialové (klavír). Skladba – najmě s přihlédnutím k zainteresovanému provedení – byla z posluchačského hlediska názorným ponorem do raně romantického hudebního myšlení a vyjadřování, se všemi stylovými zvláštnostmi i stereotypy. Přemíra klavíru, zjevující autorčinu snahu oprávněně zaujmout byla však imponující, a to – nebo právě – zásluhou Terezie Fialové, která se svou bohatou zkušeností komorní praxe věděla přesně, kdy vystoupit do popředí a kdy tmelit celek, nebo ustoupit promluvě obou melodických nástrojů. Zatímco housle byly často emotivně vypjaté, violoncello spíše zklidňovalo. Čtyři věty Tria zazněly až na cézuru mezi první a druhou větou v podstatě v nepřetržitém sledu, aby tak patrněji vynikla velkorysá gradační linka, překvapivě nasazená už v první větě, dále pak procházející jistými valéry a v závěru velkolepě vrcholící. Přídavek byl vtipnou satisfakcí v tom smyslu, že volnou větou z Tria č. 1 d moll Felixe Mendelssohna Bartholdyho bylo nabídnuto poučné srovnání výraziva, a tím zároveň hudebně-stylové i duchovní spřízněnosti obou sourozenců.

Letošní festivalový ročník se vyznačoval nepřehlédnutelným akcentem položeným v podobě šesti koncertů na odkaz Johanna Sebastiana Bacha (1685-1750), o to překvapivějším, že žádné „kulaté“ bachovské výročí se tento rok nekoná. Ještě před začátkem druhé poloviny festivalu (rovněž 7. června) jsme v rámci pojednávané šestice bachovských koncertů byli v kapli Božího těla (akusticky právě k takové příležitosti jedinečně disponované) svědky úchvatného podvečerního kompletního provedení Partit č. 1 h moll, 2 d moll a 3 E dur pro sólové housle (BWV 1004-1006) J. S. Bacha. O naprosto bezprecedentní zážitek se postaral slovenský houslista Milan Pala, „pravděpodobně největší objev kutnohorského publika posledního desetiletí,“ jak soudí umělecký ředitel festivalu Jiří Bárta. (Interpret už dvacet let žije a působí v Brně a v Kutné Hoře poprvé účinkoval vloni.) Bachovy skladby pro sólové melodické nástroje jsme zvyklí – byť s vědomím latentní polyfonie – poslouchat víceméně lineárně. Pala patří k interpretům, kteří onu „melodickou polyfonii“ jsou schopni dovést k dokonalosti, v tomto případě až neslýchané. Vzorná koordinace obou rukou, jistý, pevně posazený smyčec a smyková technika s velkým a objemným tónem i bezchybnou intonací a maximálně úsporným vibratem byly konstantami v realizaci proměnlivého pásma Bachova výraziva. Palovu perfektní techniku vnímáme bezděčně jako naprostou samozřejmost, na jejímž pozadí vyrůstá nespočet výrazových a témbrových nuancí. Za syntézou toho všeho je však znát dlouhodobá, cílevědomá příprava a vyzrálá koncepce.

Další stylově i interpretačně spřízněnou a bezprecedentní dominantou festivalu se stal grandiózní výkon jednoho z kmenových interpretů dosavadních ročníků – klavíristy ukrajinského původu Konstantina Lifschitze, žijícího a pedagogicky působícího ve švýcarském Lucernu. Předloni kutnohorské publikum doslova šokoval monumentálním provedením všech Beethovenových klavírních sonát a vůbec jeho klavírního díla zpaměti, letos na ně navázal čtyřmi koncerty z pilířů klávesové tvorby J. S. Bacha, včetně Goldbergových variací (BWV 988), ty v maximálně sevřeném, jednolitém sledu provedl zpaměti! Právě jimi jeho letošní kutnohorské angažmá monumentálně vrcholilo v jakémsi festivalovém nokturnu čtvrt hodiny před páteční půlnocí v předvečer festivalového závěru 9. června.

Festivalovou dramaturgii tentokrát ozvláštnily předem inzerované „napínavé střety skladatelů“. V mezní míře k takové konfrontaci došlo těsným sousedstvím notoricky známého Čtvera ročních dob Antonia Vivaldiho s tematicky stejně koncipovanou skladbou současného lotyšského skladatele Peterise Vaskse (1946). Stojí za zmínku, že Vivaldi zazněl v nebývale oproštěné formě – namísto početnějšího komorního ansámblu pouze smyčcové kvarteto doplněné continuem cembala a kontrabasu. Na neobvyklém podání se kromě sólujícího Romana Patočky podílelo Graffovo kvarteto, Miloslav Jelínek (kontrabas) a Martin Hroch (cembalo). Vzdušnějšímu zvukovému obrazu jistě vyhovovala trochu rychlejší tempa a Patočkova výrazová kreativita si rozuměla s uvolněností kvartetistů v dobře sehrané symbióze.

Toho večera, jak už bylo řečeno, došlo ve zmíněné konfrontaci i na hudbu novodobou, a to v podobě Ročních dob pro klavír – v originálu Gadalaiky – Peterise Vaskse. Díla tohoto tohoto skladatele světové pověsti bývají s napětím očekávána, se zadostiučiněním provozována i provázena zaslouženě porozumivým ohlasem. Vasksův neoromantismus bývá rafinovaně zastřen modernistickou výrazovostí, a právě tím může být současnému posluchači blízký. Dá se tak charakterizovat i dotyčný cyklus, jenž na rozdíl od Vivaldiho nezačíná jarem, nýbrž zimou, takže na počáteční Balta ainava (Bílá zem) navazují: Pavasara muzika (Jarní hudba) – quasi una sonata, Zala ainava (Zelená zem), Rudens muzika (Podzimní hudba) – quasi una sonata. Bezmála hodinový kolos vznikl nikoliv najednou, ale postupně v neobyčejně rozsáhlém intervalu let 1980 až 2009. V obdivuhodné interpretaci Terezie Fialové vyzněl jako nekonečně bohatý a proměnlivý obraz daný nejen samotnou kompozičně klavírní sazbou, ale i navýsost odpovědným, soustředěným, evidentně svědomitě připraveným a hluboce prožitým výkonem. Vida, opět další hudební konfrontace, neméně radikální, spíše asi bezděčná než zamýšlená, o to však pozoruhodnější. Považme totiž, že poslední tóny Vasksových Ročních dob dozněly zhruba tři čtvrtě hodiny před Goldbergovými variacemi …   

Návštěvnost koncertů kutnohorských festivalových koncertů pověstných vzácnými zážitky je obdivuhodně příkladná a dokládá celkovou kvalitu rozvahy i realizace každého z festivalových ročníků. Letošní ročník to znovu potvrdil a dá se říci, že ještě umocnil.   

Recenze: Kutná Hora 2022 – Julius Hůlek

„V programu zazněly kompozice Heinricha Ignaze Franze Bibera. Jejich protipólem se staly kompozice
současného francouzského autora Pascala Dusapina, narozeného v roce 1955.“
„Ještě radikálnější konfrontaci jsme byli vystaveni hned druhý den.“
„Pojednávaný ročník kutnohorského festivalu učinil další výrazný krok k stylově, druhově i žánrově a také
interpretačně nekonvenčnímu prožívání a poznávání hudby.“

V neděli 12. června skončil už patnáctý ročník Mezinárodního festivalu komorní hudby v Kutné Hoře, který byl současně oslavou třiceti let od založení agentury Lotos, která je jeho hlavním pořadatelem. Významný mezník se kromě jiného projevil vizuální podobou obsahově hutné a svou odbornou stránkou hodnotné programové brožury, hlavně její dynamičtější titulní stránky. Jak ředitelka festivalu Alena Turková, tak jeho umělecký ředitel, violoncellista Jiří Bárta, tu ve svém úvodním slovu věnovali festival jako celek hrdinné Ukrajině.

Na kutnohorských festivalech komorní hudby panuje kreativní atmosféra. Individuálně svědomitě připravené skladby teprve na místě, v procesu workshopu, získávají definitivní tvar dotažený vlastně až uvedením na pódiu. Jak pro širší hudbymilovnou veřejnost, tak pro znalce bývá potěšením, že namnoze uslyší díla, která se často nevyskytují v repertoáru běžného koncertního provozu. O skutečně vzrušující okamžiky se letošní ročník postaral především svou druhou polovinou, konkrétně dvěma koncerty před samotným závěrem.

Čtvrteční večer v kostele svatého Jakuba (9. 6.) byl nadepsán mnohoslibným názvem „Mystéria“ a věnován konfrontaci vrcholné barokní hudby s hudbou novodobou. V programu zazněly kompozice česko-rakouského skladatele německé národnosti a houslového virtuosa Heinricha Ignaze Franze Bibera, rodáka ze severních Čech, který posléze dospěl k význačným postům v kapelách církevních hodnostářů, biskupa olomouckého a arcibiskupa salcburského. Jejich protipólem se staly kompozice pro sólové housle současného francouzského autora Pascala Dusapina, narozeného v roce 1955, svou tvorbou druhově i žánrově všestranně orientovaného, včetně děl symfonických a orchestrálních, v našem prostředí však prakticky neznámého. O to větší překvapení znamenaly už první takty jeho skladby Iti v podání slovenského houslisty Milana Paľy, výrazného reprezentanta mladší generace houslistů i v mezinárodním měřítku. Následovala první z řady patnácti takzvaných Růžencových sonát (Rosenkranzsonate, Mysterien-Sonate) programově nazvaná Zvěstování. Celý Biberův cyklus je psán pro sólové housle a basso continuo a zazněl v generálbasové realizaci Lenky Torgersen (housle), Michala Raitmajera (viola da gamba) a Adama Viktory (varhanní pozitiv), aby rovněž ve výběru střídal Dusapinovy další skladby pro sólové housle In Vivo II, III a In Nomine II, III.

Biberovy Růžencové sonáty jsou dílem navýsost jedinečným. Autorovou individualitou po stránce technicky instrumentální i kompoziční vzdáleně předjímají dobu pozdější programovosti a jsou nebývale invenčním, ojedinělým, skutečně subjektivním, vpravdě tajemným sdělením, čímž vlastně celému koncertu vtiskly charakteristickou pečeť. Obsahově jsou koncipovány jako cyklus hudebních obrazů znázorňujících závažné etapy života Panny Marie a Ježíše Krista. Kromě úvodní sonáty skladatel předepsal pro celý průběh cyklu různě volené přeladění strun jako jeden z faktorů výsledného zvukového efektu. Přítomný výběr zahrnul čtyři sonáty.

Lenka Torgersen, mimo jiné zastávající funkci koncertního mistra našich předních souborů zaměřených na hudbu baroka, je respektovanou specialistkou hry na barokní housle, včetně originální smyčcové techniky. Jednotlivým sonátám vtiskla individuální ráz, bylo potěšením sledovat, jak průběh toho či onoho úseku výrazově modeluje tvorbou tónu ad hoc, včetně dynamické klenby frází s bezchybnou intonací, virtuózně brilantní technikou a úsporným vibratem. Dovede navodit výrazově prostou atmosféru odvíjejícího se toku hudby a zároveň uplatnit expresivně zdravý, dynamický fortel. Barokní hudba v jejím podání – a Biberovy Růžencové sonáty to vysloveně vyžadují – se stala neobyčejně pestrým a promyšleným kaleidoskopem nálad a barev. Přirozeným vrcholem, kde řekl bych kongeniálně vystihla skladatelovu fascinaci vlastním nástrojem, se stala závěrečná sólová Passacaglia Anděl strážný, připojená k cyklu bez doprovodu. Neméně fascinující, ale stylově samozřejmě radikálně jinak, a přitom až v paradoxním spříznění vyzněl modernista Dusapin Milana Paľy podaný v chrámovém prostoru za publikem. V tomto případě uhranul světem osobitého zvuku, témbrovostí mnohdy až šokující a uvolněností, jakou tu autor interpretovi poskytuje, ovšem na pozadí evidentně přítomného řádu. Překvapení se dalo zažít nespočet, od napětí jednotlivých tónů na samém prahu slyšitelnosti až po rozpoznatelné bachovské reminiscence.

Ještě radikálnější konfrontaci jsme byli vystaveni hned druhý den, a to pátečním večerem v chrámu svaté Barbory (10. 6.) tentokrát mnohovýznamově nazvaným „In Futurum“, možná předvídajícím, že skladby napsané ve své době budou pochopeny až v budoucnu, třeba zrovna teď, v naší přítomnosti. Stylově i pro dnešního posluchače radikálně vyzněla úvodní skladba Karrak z roku 1991 pro violoncello a klavír (Jiří Bárta, Terezie Fialová) letošního jubilanta Marka Kopelenta, který v dubnu oslavil devadesátiny. Otázky budí už název, který má být symbolem, kdy jednotlivá písmena navozují autorovu skrytou ideu díla s připomínkou račího postupu, tak jak jsou poskládána. Výrazově angažovaný výkon obou interpretů po počáteční kantiléně, výškou rozkolísaných tónech, úderech strun o hmatník a glosujícím klavíru pracoval s dynamikou do ztracena a ze ztracena, s fragmenty, brutalitou i něžnou křehkostí, aby přesvědčivě vyvolával neustálé napětí a očekávání, co bude dál. Jestliže byla zmíněna předvídavost, pak ji dokonale, přímo ad absurdum naplnila dadaistická drobnost z dvacátých let minulého století In Futurum (prostřední z cyklu Pět pitoresek, op. 31) pražského avantgardisty meziválečného období Erwina Schulhoffa. Opět skladba, která dala koncertu název, kdy klavíristka jen dělala, že hraje, výsledkem bylo naprosté ticho (jinak ovšem byla Terezie Fialová plně angažována v celém průběhu večera). Bylo znát, že i dnes, takřka po stu letech, jsou tací, co něco takového nemohou strávit.

Zcela opačného, smířlivého, až příliš srozumitelného ražení byla a také tak byla přijata skladba Jako voda současného autora, brněnského rodáka Víta Zouhara pro klarinet (Michel Raison), fagot (Jan Hudeček) a klavír. Dílo dobře napsané, vycházející z klarinetového piano pianissima a monotónního klavíru, příjemně zvukomalebné a stále komplikovaněji strukturované bylo v daném kontextu hlavně pro konzervativnější část publika příjemným osvěžením. Obdobně asi bylo rozuměno Triu Es dur (K 498) „Kegelstatt“ Wolfganga Amadea Mozarta pro klarinet, violu (Karel Untermüller) a klavír. Až na to, že líbivě uplývající třívětý celek je především dokonalou a běžnému posluchači dovednou a rafinovaně skrytou parodií dobových kompozičních postupů, melodicko-rytmických figur, obratů a dalších. Mozart si tu z hráčů i posluchačů vtipně vystřelil. Autorsky, dobou vzniku i obsahem skladeb zdánlivě nesourodá první polovina programu byla dramaturgicky vynalézavým a důsledně koncipovaným počinem.

Celou druhou polovinu vyplnila Monotónní symfonie francouzského avantgardisty Yvese Kleina, žijícího v letech 1928 až 1962 (Monoton-Silence). Klein byl ovšem především vizionář-výtvarník, do výtvarných kreací vnášel časované akční dění, dosud nebývalé postupy, předjímal konceptuální umění. Jeho vztah k hudbě nepochybně ovlivnilo celoživotní přátelství se skladatelem Claudem Pascalem. Monotónní symfonie z let 1947 až 1948 zřejmě vyrůstá ze stejného podhoubí jako autorova pověstná monochromie, manifestující se především jím samotným vynalezeným odstínem modré barvy. Pódium bylo proto ponořeno do přítmí modravého osvětlení. Skladba trvá rovných čtyřicet minut a provozovací aparát sestával z interpretů účinkujících před přestávkou, k nimž přibyl syntezátor, který obsluhoval Jiří Bárta zároveň jako koordinátor celého průběhu akce, dále varhany (Viktor Darebný) a vokální sborová tělesa (místní Učitelský pěvecký sbor Tyl a Studentský pěvecký sbor Gaudeamus se sbormistrem Zdeňkem Lickem).

Monotónní symfonie sestává ze dvou přesně odměřených dvacetiminutových celků vyplněných jedním nepřetržitým zvukem vystřídaným tichem, na němž se podíleli všichni zúčastnění. Dění otevřelo tlesknutí koordinátora a publikum bylo vystaveno tutti zvuku spočívajícím na kvintakordu, ozvláštněném bouřícím klavírem, jistěným fundamentem varhan a završeným pronikavě vysokými tóny klarinetu. Další průběh se posléze odvíjel ubývající dynamikou i redukcí instrumentáře, aby směřoval do naprostého ticha jako de facto ústřední kategorie sdělení. Z něho se odvíjela dynamicky i zvukovou kvalitou narůstající zrcadlová reminiscence, aby opětovně nastalé ticho prolomily diferencované údery chrámového zvonu spuštěného těsně nad podlahu lodi. Výsledný dojem byl ohromující, a pokud jsem mohl zaregistrovat, obdivně, ba s nadšením celou kreaci komentovali i posluchači generačně starší vrstvy.

Pojednávaný ročník kutnohorského festivalu tak opět učinil další výrazný krok k stylově, druhově i žánrově a také interpretačně nekonvenčnímu prožívání a poznávání hudby, jímž je každoročně tak pověstný a charakteristický.

Odkaz na článek

Odkaz na článek

Mezinárodní hudební festival Kutná Hora je známý především mezi milovníky klasické hudby jako festival komorní hudby s vytříbenou dramaturgií, kterou připravuje její umělecký ředitel, uznávaný violoncellista, Jiří Bárta.

Ten při přípravách klade důraz na princip dramaturgických kontrastů, přičemž se mu daří vytvářet vyváženou kombinaci náročnosti a posluchačské atraktivnosti. Ne jinak tomu bude i letos, kdy se od 4. do 12 června 2022 koná 15. ročník tohoto festivalu, který do Kutné Hory láká hudbymilovné publikum z celé České republiky a ze zahraničí.

Dva roky byl festival zasažený pandemickou situací a s ní souvisejícími opatřeními, která znemožnila účast většiny zahraničních umělců, změny programové i realizační. Letos se festival dostává zpátky do svého tradičního formátu a v rámci týdenní tvůrčí dílny přivítá více než desítku zahraničních a tuzemských hudebních osobností, které se zřídka setkají na jednom pódiu. V Kutné Hoře se v letos v rámci 9 koncertů představí pianisté Piers Lane, Terezie Fialová a Jan Simon, houslisté Dalibor Karvay, Milan Pala, Roman Patočka, Pavel Šporcl, Lenka Torgersen a Miroslav Ambroš, violista Karel Untermüller, klarinetista Michel Raison, fagotista Jan Hudeček, specialisté na tzv. starou hudbu theorbista Jan Krejča, gambisté Michal Rajtmajer a Hana Fleková či varhaník Adam Viktora. Zapojí se též kutnohorský Učitelský pěvecký sbor Tyl a studentský sbor Gaudeamus pod vedením sbormistra Zdeňka Licka.

Odkaz na článek

Vstup Jiřího Bárty do zpravodajství ČT ART o 15. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu v Kutné Hoře.

Odkaz na reportáž

Odkaz na článek

Mezinárodní hudební festival Kutná Hora je známý zejména jako přehlídka komorní hudby s vytříbenou dramaturgií, kterou připravuje její umělecký ředitel, uznávaný violoncellista Jiří Bárta. Letos se festival koná od soboty 4. do neděle 12. června. Kompletní informace najdete zde.

Jako ostatní festivaly, i kutnohorský byl v minulých letech omezen pandemií, kvůli které nemohla přijet řada zahraničních interpretů a bylo nutné provádět rozsáhlé změny programové i realizační. „Letos se festival dostává zpátky do svého tradičního formátu a v rámci týdenní tvůrčí dílny přivítá více než desítku zahraničních a tuzemských hudebních osobností, které se zřídka setkají na jednom pódiu,“ avizují pořadatelé.

V Kutné Hoře se v letos v rámci devíti koncertů představí pianisté Piers Lane, Terezie Fialová a Jan Simon, houslisté Dalibor Karvay, Milan Paľa, Roman Patočka, Pavel Šporcl, Lenka Torgersen a Miroslav Ambroš, violista Karel Untermüller, klarinetista Michel Raison, fagotista Jan Hudeček, specialisté na starou hudbu – theorbista Jan Krejča, gambisté Michal Raitmajer a Hana Fleková či varhaník Adam Viktora. Zapojí se také kutnohorský Učitelský pěvecký sbor Tyl a studentský sbor Gaudeamus pod vedením sbormistra Zdeňka Licka.

Od svého založení v roce 2008 je festival specifický svým zaměřením na uvádění děl soudobých autorů vedle klasických skladeb, které zaznívají ve vzájemné synergii. Takový model se za léta osvědčil a dopomohl vychovat aktivní posluchačstvo, které soudobou hudbu vyhledává. Festival je atraktivní jak pro poučené publikum, tak i širokou veřejnost, místní nadšence a podporovatele, kteří se k odkazu festivalu dlouhodobě hlásí.

„Příkladem letošních nekonformních večerů může být uvedení Symfonie Ejhle člověk! brněnského skladatele Františka Gregora Emmerta (4. 6.), houslových Růžencových sonát Heinricha Ignaze Bibera v kontrastu se skladbami Pascala Dusapina (9. 6.) nebo skladby Erwina Schulhoffa, Víta Zouhara a průkopníka konceptuálního umění či novodadaisty Yvesa Kleina a jeho kultovní, ale zřídka prováděné Monoton – Silence Symfonie v kontrastu s Mozartovým Kegelstatt Triem (11. 6),“ zve festival a dodává, že zmínku zaslouží i uvedení raných preludií Olivera Messiaena v kontrastu se čtyřiadvaceti preludii Alexandra Skrjabina doplněných o původní autorsky zamýšlené scénické osvětlení exponované v chrámu svaté Barbory.

Kromě zmiňovaných děl zaznějí skladby kmenového repertoáru od Antonína Dvořáka, Josefa Suka, Fryderyka Chopina, Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, Césara Francka, Franze Schuberta a barokní repertoár prováděný na autentické nástroje.

V červnu se v Kutné Hoře koná již 15. ročník místního mezinárodního hudebního festivalu. Dramaturgicky jej zajišťuje mezinárodně uznávaný violoncellista a umělecký ředitel Jiří Bárta.

Bárta na čtvrteční tiskové konferenci představil program festivalu, který zaujme zejména výběrem špičkových českých i zahraničních interpretů. „Nejvíce dotazů směřovalo na koncerty, které se liší od skladeb klasické literatury (Dvořák, Suk, Beethoven, Mozart, Chopin…) a které patří mezi nekonformní večery v rámci festivalu. Myslím, že festivalu se za 14 let podařilo vychovat aktivní posluchačstvo, které tento typ hudby vyhledává,“ uvedl.

Mezi zajímavé koncerty patří uvedení Symfonie Ejhle člověk! brněnského skladatele Františka Gregora Emmerta (4. června – při svíčkách v kapli Božího těla) v podání vynikajícího houslisty Milana Paly nebo nebo 9. června bude určitě pro českého posluchače velkým objevem srovnání dnes již kultovních Biberových sonát mystérií proti mystickým skladbám Dusapinovým. Tyto skladatele od sebe dělí 300 let.

Dále Jiří Bárta přiblížil program na párek 10. června, který bude patřit soudobé hudbě. Večer je nazvaný IN FUTURUM a umělci nám představí skladby Marka Kopelenta, Erwina Schulhoffa (objevují se zde i prvky jazzové), Víta Zouhara, klarinetového tria W. A. Mozarta s francouzským klarinetistou Michelem Raisonem a Yvese Kleina.

„Budeme se moci přesvědčit, zda jsme schopni se ponořit v této uspěchané době do ticha, protože hudba a ticho jsou dvě opačné energie, které se vzájemně potřebují,“ dodávají organizátoři.

Od svého založení v roce 2008 si Mezinárodní hudební festival Kutná Hora získal pověst jedné z nejvýznamnějších událostí komorní hudby v České republice. Festival proběhne od 4. do 12. června 2022. Více o programu najdete na www.mfkh.cz.

Odkaz na článek

Zdroj: https://kutnohorsky.denik.cz/kultura_region/terezie-fialova-miluji-skoro-kazdou-krasnou-hudbu-kdyz-je-hrana-od-srdce-2022.html

Mezinárodní hudební festival Kutná Hora při přípravách svého programu klade důraz na princip dramaturgických kontrastů a vytváření vyvážené kombinace náročnosti a posluchačské atraktivnosti. Letošní 15. ročník se koná od 4. do 12. června 2022.

Dva roky byl festival zasažený pandemickou situací a s ní souvisejícími opatřeními, která znemožnila účast většiny zahraničních umělců, změny programové i realizační. Letos se festival dostává zpátky do svého tradičního formátu a v rámci týdenní tvůrčí dílny přivítá více než desítku zahraničních a tuzemských hudebních osobností, které se zřídka setkají na jednom pódiu. V Kutné Hoře se v letos v rámci devíti koncertů představí pianisté Piers Lane, Terezie Fialová a Jan Simon, houslisté Dalibor Karvay, Milan Paľa, Roman Patočka, Pavel Šporcl, Lenka Torgersen a Miroslav Ambroš, violista Karel Untermüller, klarinetista Michel Raison, fagotista Jan Hudeček, specialisté na tzv. starou hudbu theorbista Jan Krejča, gambisté Michal Rajtmajer a Hana Fleková či varhaník Adam Viktora. Zapojí se též kutnohorský Učitelský pěvecký sbor Tyl a studentský sbor Gaudeamus pod vedením sbormistra Zdeňka Licka.

Od svého založení v roce 2008 je Mezinárodní hudební festival Kutná Hora specifický svým zaměřením na uvádění děl soudobých autorů vedle klasických skladeb, které zaznívají ve vzájemné synergii. Příkladem letošních nekonformních večerů může být uvedení Symfonie Ejhle člověk! brněnského skladatele Františka Gregora Emmerta (4. 6.), houslových Růžencových sonát Heinricha Ignaze Bibera v kontrastu se skladbami Pascala Dusapina (9. 6.) nebo skladby Erwina Schulhoffa, Víta Zouhara a průkopníka konceptuálního umění či novodadaisty Yvese Kleina a jeho kultovní, ale zřídka prováděné Monoton – Silence Symfonie v kontrastu s Mozartovým Kegelstatt Triem (11. 6). Zmínku zaslouží uvedení raných preludií Olivera Messiaena v kontrastu s 24 preludii Alexandra Skrjabina doplněné o původní autorsky zamýšlené scénické osvětlení exponované v chrámu sv. Barbory. Kromě zmiňovaných děl zazní skladby kmenového repertoáru od Antonína Dvořáka, Josefa Suka, Fréderica Chopina, Felixe Mendelssohna, Césara Francka, Franze Schuberta a barokní repertoár prováděný na autentické nástroje.

Odkaz na článek

Mezinárodní hudební festival Kutná Hora se vrací do první poloviny června
Prestižní Mezinárodní hudební festival Kutná Hora, který každoročně navštěvují milovníci komorní hudby z celé republiky, se po dvou letech vrací ke svému tradičnímu termínu konání, tedy na začátek června. Patnáctý ročník festivalu se odehraje od 4. června do 12. června.

„Dva roky byl festival zasažený pandemickou situací a s ní souvisejícími opatřeními. Ta znemožnila účast většiny zahraničních umělců a vynutila si změny programové i realizační. Letos se festival dostává zpátky do tradičního formátu a přivítá více než desítku zahraničních i tuzemských hudebních osobností, které se zřídka setkají na jednom pódiu,“ potvrdila výkonná ředitelka festivalu Alena Turková.

Festival nabídne devět koncertů a proběhne tradičně na několika místech v Kutné Hoře i mimo ni. Návštěvníci se podívají do chrámu sv. Barbory, kostela sv. Jana Nepomuckého, kostela sv. Jakuba, kaple Božího těla a také do kostela Zvěstování Panny Marie v Bohdanči.

Posluchači se mohou například na díla soudobých autorů i klasiků. Zazní například symfonie Ejhle člověk! brněnského skladatele Františka Gregora Emmerta. Uvedeny budou i houslové Růžencové sonáty Heinricha Ignaze Bibera v kontrastu se skladbami Pascala Dusapina.

Zmínku zaslouží i uvedení raných preludií Olivera Messiaena v kontrastu s 24 preludiemi Alexandra Scriabina doplněné o původní autorsky zamýšlené scénické osvětlení exponované v chrámu sv. Barbory. Chybět ale nebudou ani skladby Antonína Dvořáka, Josefa Suka, Fryderyka Chopina či Ludwiga van Beethovena.
Od svého založení v roce 2008 si Mezinárodní hudební festival Kutná Hora získal pověst regionální události nadregionálního významu v oblasti komorní hudby v České republice. Od založení je festival specifický svým zaměřením na uvádění děl soudobých autorů vedle klasických skladeb, které zaznívají ve vzájemné synergii. Takový model se za 15 let osvědčil a dopomohl vychovat aktivní posluchačstvo, které soudobou hudbu vyhledává. Festival je atraktivní jak pro poučené publikum, tak i širokou veřejnost, místní nadšence a podporovatele, kteří se k odkazu festivalu dlouhodobě hlásí.

Zdroj: https://kutnohorsky.denik.cz/kultura_region/mezinarodni-hudebni-festival-kutna-hora-se-vraci-do-prvni-poloviny-cervna-2022.html

Mezinárodní hudební festival Kutná Hora je festivalem klasické komorní hudby, letos se uskuteční od 4. do 12. června. Od svého založení v roce 2008 si získal pověst jedné z nejvýznamnějších událostí komorní hudby v České republice. Dramaturgicky festival zajišťuje mezinárodně uznávaný violoncellista a umělecký ředitel Jiří Bárta.

Jeho dramaturgie se vyznačuje velmi rozmanitým programem (od klasické komorní literatury, pozapomenutých děl, soudobé hudby, interpretací méně známých autorů až po projekty na hranici žánrů).

Od založení festivalu je festival specifický i svým zaměřením na uvádění skladeb soudobých autorů. Martin Smolka, Miroslav Srnka, Gavin Bryars, Ondřej Kukal, Sophia Gubaidulina, Arvo Pärt, Zygmunt Krauze, Henryk Gorecki, Wojciech Kilar – toto je jen malý výčet skladatelů, jejichž skladby na kutnohorském festivalu zazněly často v české (v případě Smolky světové) premiéře.

Příkladem letošních nekonformních večerů může být uvedení Symfonie Ejhle člověk brněnského skladatele Františka Gregora Emmerta (4. června), houslových Růžencových sonát Heinricha Ignaaze Bibera v kontrastu se skladbami Pascala Dusapina (9. června) nebo skladby Erwina Schulhoffa, Víta Zouhara a průkopníka konceptuálního umění či novodadaisty Yvesa Kleina a jeho kultovní, ale zřídka prováděné Monoton – Silence Symfonie v kontrastu s Mozartovým Kegelstadttriem (11. června. Zmínku zaslouží i uvedení raných preludií Olivera Messiaena v kontrastu s 24 preludiemi Alexandra Scriabina klavíristou Piers Lanem.

Vedle těchto koncertů zazní skladby kmenového repertoáru od Antonína Dvořáka, Josefa Suka, Fréderica Chopina, Felixe Mendelssohna, Césara Francka, Franze Schuberta, ale i barokní repertoár prováděný na autentické nástroje (houslistka Lenka Torgersen, gambisté Michal Raitmajer, Hana Fleková a další).

Na program letošního festivalu se podívejte zde.

Festival je jednou z nejvýznamnějších hudebních událostí v regionu, kterému tak umožňuje uměleckou prezentaci na vrcholné mezinárodní úrovni. Realizace festivalu probíhá ve spolupráci se ZUŠ Kutná Hora, jejíž studenti i učitelé mají možnost sledovat zkoušky, nechat se motivovat či inspirovat. Dále poskytujeme slevy všem studentům, ZTP, důchodcům od 65 let. Studentům z hudebních škol umožňujeme vstup zdarma.

Festival produkčně zajišťuje agentura Lotos, s. r.o., která vznikla již v roce 1992 a letos oslaví 30 let od svého založení.

Odkaz na článek

Recenze: Kutná Hora 2021 – Julius Hůlek

Letošní XIV. ročník Mezinárodního festivalu komorní hudby Kutná Hora svým časovým umístěním zopakoval nutnou změnu, jež postihla ročník předchozí, a vlivem dosud ještě vševládnoucích okolností pandemických musel být přemístěn z konce jara na konec léta, konkrétně na závěr srpna (21.–29. 8.). Ovšem to nebylo na újmu kvality celé události, spíše naopak. Kumulované problémy, které si hudební umělci musí vinou už rok a půl trvajících a hlavně doslova existenčně neblahých omezení prožívat, nyní paradoxně přispěly ke koncentrované festivalové události zahrnující úctyhodných 16 samostatných koncertů během jediného týdne! Nejeden z nich by si svým významem, obsahovou i interpretační hodnotou zasloužil důkladnou analýzu a samostatnou recenzi. (…) 

Celou recenzi 14. ročníku MHF Kutná Hora naleznete v říjnovém vydání Hudebních rozhledů.

Kutnohorský festival vzpomínal na Corinne Chapelle

„Umělecký ředitel MFKH, violoncellista Jiří Bárta, soustředil kolem komorního festivalu okruh kvalitních domácích i zahraničních umělců, kteří na koncertech realizovaných většinou v chrámových prostorách historicky atraktivního města spoluvytvářejí sváteční, a přitom intimní přátelskou atmosféru. Dramaturgie koncertů je soustředěnější, než bývá obvyklé, ať už tématicky nebo autorsky. Vychází z kmenového, suverénně podaného repertoáru angažovaných umělců, který vždy obsahuje i pečlivě vybraná současná díla. (…)“

Celou recenzi koncertu AGNUS DEI, který proběhl 26. 8. 2021 v kostele sv. Jana Nepomuckého v rámci 14. ročníku MHF Kutná Hora, naleznete na webu portálu OperaPlus.

Netradiční pásmo spojilo kantáty Bacha a Lustiga

„Hvězdné herecké, pěvecké i hudební obsazení přineslo intenzivní zážitek. (…)

Celý text o programu Kantáta naleznete na straně 14 pražského deníku Metro z 30. 8. 2021. 

Zahraje všechny Beethovenovy sonáty. Zkoušel jsem do pěti do rána, říká.

„Konstantin Lifschitz je pozoruhodný klavírista. Narodil se v Charkově roku 1976. Vystudoval moskevský institut pro nadané děti a po převratu začal koncertovat na Západě. Nikdy se neúčastnil žádné soutěže, přesto získal pozornost kritiky a publika, zejména interpretacemi J. S. Bacha a starší hudby, kterou má rád stejně jako tu současnou. 

Lifschitzovým domovem bylo Německo, teď už 13 let žije ve švýcarském Lucernu, kde učí na konzervatoři. Kromě významných evropských destinací pravidelně jezdí na Mezinárodní hudební festival Kutná Hora, který začíná tuto sobotu.

Letos zde Lifschitz provede projekt, jenž měl připomenout loňské 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena. Na osmi koncertech, z nichž ten první se koná v neděli, postupně provede všech 32 jeho klavírních sonát.

Beethovenovský cyklus jste plánoval už vloni. Podařilo se vám ho uvést jinde?

Beethovenovy sonáty jsem hrál jako cyklus několikrát, jednotlivá díla samozřejmě bezpočtukrát. V roce 2017 jsem tento maraton absolvoval na Tchaj-wanu a v Hongkongu. Další se měl odehrát v Tokiu, ale nejprve byl dvakrát odložen, až to definitivně odpískali. Několik sálů totiž zavřeli kvůli renovaci.

Těch dvaatřicet sonát je pomyslnou kronikou Beethovenova života od mládí až po poslední roky života. Jaká je to zkušenost, hrát je takto koncentrovaně?

Prováděl jsem rozsáhlé bachovské cykly, což je jiný způsob mé sebekonzumace, nedá se to moc srovnávat. Když děláte Beethovena v rámci osmi dní, není to lehké. Je to extrémně vzrušující, ale sebere vám to veškerou energii a koncentraci. Hned po prvním koncertě musím sednout ke klavíru a připravovat se na další. A to celé po osm dní. Když jsem si to zkoušel v naší škole, cvičil jsem do pěti do rána na tiché klaviatuře, pak jsem spal do poledne a poté se chystal na další koncert…“

Exkluzivní rozhovor naleznete na portálu Aktuálně.cz.

Jiří Bárta: Beethovenův cyklus klavírních sonát je festivalem ve festivalu

„Mezinárodní hudební festival Kutná Hora se letos odehraje ve dnech 21.–29. srpna. Jedním z největších lákadel je souborné provedení klavírních sonát Ludwiga van Beethovena, kterého se zhostí pianista Konstantin Lifschitz. Nad programem se zamýšlí violoncellista a umělecký ředitel festivalu Jiří Bárta.

Na prvním z koncertů zazní vedle Johanna Sebastiana Bacha hudba Mieczysława Weinberga. Toho jeden ruský kritik označil za třetího největšího sovětského skladatele spolu s Prokofjevem a Šostakovičem. Čím vás Weinberg zaujal, že jste ho postavil do hudební konfrontace s Bachem?

Weinberg do konfrontace s Bachovými Suitami vědomě jde, a nejenom s nimi, cituje mimo to i Šostakoviče a Schumanna. Zahrát ho společně s preludii Bachovými se tak přímo nabízí.

Jak si vysvětlujete, že je Weinbergova hudba stále ve stínu svých starších a slavnějších kolegů?

Protože například Prokofjev i Šostakovič jsou pro průměrného posluchače daleko srozumitelnější, domnívám se. Jinak sestavovat žebříčky největších skladatelů je vždy ošemetné, pro někoho by tam měl být Tanějev, pro jiného určitě Musorgskij a třeba já bych tam chtěl mít Gubajdulinu. V každém případě Weinberg je velký skladatel…„

Celý rozhovor naleznete na portálu KlasikaPlus.

Do Kutné Hory nejen za Beethovenem

„Letních festivalů není (opět) málo a kdo chce, může o prázdninách spojit hudební záliby s objevováním nových lokalit. Pro mě osobně patří na pevné místo v kalendáři Kutná Hora. Letos už podruhé se termín tohoto festivalu posunul na poslední srpnový týden…“

Celý text naleznete na webových stránkách časopisu Harmonie.

Jiří Bárta (nejen) o Mezinárodním hudebním festivalu Kutná Hora

„Kutná Hora světoznámou kostnicí v Sedlci děsí návštěvníky z celého světa a pyšní se tím, že je jako městská památková rezervace zapsána na seznamu UNESCO. Toto středověké královské město je neméně známé také mezi hudebníky a hudbymilovnou veřejností – a to díky Mezinárodnímu hudebnímu festivalu Kutná Hora, který se poprvé konal již v roce 2008. Letošní 14. ročník tohoto festivalu proběhne ve dnech 21.-29. srpna a na programu má – jako tradičně – spoustu zajímavých koncertů. Nejen o tom, co se chystá, se dočtete v následujícím krátkém rozhovoru s jeho zakladatelem a uměleckým ředitelem, jedním z nejlepších českých violoncellistů, Jiřím Bártou…“

Celý rozhovor naleznete na portálu OperaPlus.

Ende August wird Kutná Hora mit klassischer Musik erklingen. Auch der majestätische Dom der heiligen Barbara

„An Sommerfestivals mangelt es nicht, und wer möchte, kann seine musikalischen Interessen mit der Erkundung neuer Orte in den Ferien verbinden. Kutná Hora ist sicherlich einer dieser Orte. Es gibt viele Gründe, Kutná Hora zu besuchen, das zu Recht zum UNESCO-Weltkulturerbe gehört…“

Celý text na n&n. 

Klavírista Lifschitz v Kutné Hoře zpaměti zahraje všech 32 Beethovenových sonát

„Vše od barokní hudby po avantgardní kompozice zahrne program letošního Mezinárodního hudebního festivalu Kutná Hora. Kompletních 32 Beethovenových klavírních sonát zahraje čtyřiačtyřicetiletý Rus Konstantin Lifschitz…“

Celý text z 25. 7. 2021 čtěte na portálu Aktuálně.cz. 

2. 6. 2021
Mezinárodní hudební festival Kutná Hora se přesouvá na konec srpna

22. 6. 2021
Pavel Šporcl zahraje v Kutné Hoře v rámci Mezinárodního hudebního festivalu

14. 7. 2021
Kutná Hora, Hong Kong a Tokio. I tady budou znít Beethovenovy sonáty

19. 8. 2021
Mezinárodní hudební festival Kutná Hora: do města zamíří umělci zvučných jmen

21. 8. 2021
Koncert na festivalu v Kutné Hoře věnují zesnulé houslistce Corinne Chapelle

22. 8. 2021
14. ročník Mezinárodního hudebního festivalu v Kutné Hoře zahájil Jiří Bárta

22. 8. 2021
Světoznámý pianista Lifschitz koncertoval v kostele svatého Jana Nepomuckého

23. 8. 2021
Pavel Šporcl a Igor Ardašev zahráli v chrámu svaté Barbory v Kutné Hoře

24. 8. 2021
Další večer Mezinárodního hudebního festivalu ovládl Chopin

25. 8. 2021
Barocco goes to Kutná Hora v kapli Božího těla

26. 8. 2021
Konstantin Lifschitz tentokrát v chrámu sv. Barbory

27. 8. 2021
Koncert Agnus Dei byl věnovaný Corinne Chapelle

28. 8. 2021
Mezinárodní hudební festival pokračoval recitací 

29. 8. 2021
V chrámu sv. Barbory zazněly skladby Mozarta a Brahmse

30. 8. 2021
Mezinárodní hudební festival zakončil Konstantin Lifschitz

Recenze: Kutná Hora 2020 – Julius Hůlek

Nešťastná třináctka v názvu letošního ročníku festivalu komorní hudby v Kutné Hoře (22.–30. 8.) sice nebyla, nicméně prvotní program musel být kvůli všudypřítomným pandemickým problémům citelně pozměněn a hlavně přizpůsoben možnému výběru výhradně domácích interpretů. Umělecký ředitel festivalu, violoncellista Jiří Bárta, má v dramaturgii vždy šťastnou ruku a rád experimentuje.  (…) 

Celou recenzi 13. ročníku MHF Kutná Hora naleznete v říjnovém vydání Hudebních rozhledů.

28. 8. 2020
Roušky, neroušky. Vyprodaná katedrála tleskala Kattě, Pavlicovi a Hradišťanu

27. 8. 2020
Festival se přehoupl do druhé půlky s Šostakovičem a Schumannem

26. 8. 2020
Mezinárodní hudební festival Kutná Hora vstupuje do druhé poloviny

26. 8. 2020
Katedrálou zněli Janáček, Suk a Beethoven

22. 8. 2020
PRELUDIUM bylo předzvěstí

18. 8. 2020
Startuje Mezinárodní hudební festival Kutná Hora. Posunul ho koronavirus.

14. 8. 2020
Jana Boušková: Těším se z každé chvíle svého života

6. 8. 2020
Mezinárodní hudební festival se do Kutné Hory vrátí poslední srpnový týden

Nelze, než opět upřímně poděkovat za realizaci dalšího ročníku festivalu komorní hudby. Ještě není konec, ale skutečným svátkem živé komorní hudby byl včerejší večer s Beethovenovými sonátami v kostele sv. Jana Nepomuckého a vrcholem a nejen středem, jak uváděl Jiří Bárta, byl středeční večer se Schumannem a zejména Šostakovičem v chrámu sv. P. Barbory. Šostakovičův smyčcový kvartet Es moll, respektive jeho podání, přednes… „našimi“ oblíbenými a váženými interprety byl nejen inspirativní a pro mnohé, možná pro všechny nový, ale hlavně velmi, velmi emotivní. A emoce, pokud se podaří dokonce silná emoce, je přece to, co má živé hudba vyvolat. Zklidnění, soustředění, zamyšlení, uvolnění i slzy. To vše tahle hudba přinesla zřejmě také díky úvodu Jiřího Bárty. Šostakovič by byl jistě potěšen, ne-li nadšen.

Mezinárodní hudební festival v Kutné Hoře právě teď zahajuje koncert v chrámu svaté Barbory + rozhovor s Alenou Turkovou.

(11:23 nebo obsah dílu)

Jiří Bárta o 13. ročníku MHF Kutná Hora na radiu Classic Praha

Hudební festival Kutná Hora jako velká tvůrčí dílna

Julius Hůlek pro Hudební rozhledy 8/20:

Letošní již dvanáctý ročník (1. – 9. 6.) se i tentokrát dramaturgicky opíral o uvedení děl významných zjevů světové a české hudby, přičemž rozhodující motivaci ani nemusela hrát okolnost jejich jubileí. O to větší důraz byl kladen na aspekt monografický. Leoše Janáčka ještě před zahajovacím koncertem připomenula originální stylizace Listy důvěrné v podobě úryvků různých Janáčkových textů přednesených hercem Josefem Somrem za klavírního doprovodu Terezie Fialové. Program vlastního zahájení festivalu tvořily vrcholné koncertantní skladby Ludwiga van Beethovena. Následovala komorní tvorba Johannesa Brahmse, zvláště jeho odkaz klavírní. V rámci festivalu se také úspěšně prezentovaly regionální soubory – Musica Minore z Valašských Klobouk a kutnohorský Učitelský smíšený pěvecký sbor Tyl a studentský sbor Gaudeamus, jež provedli komorní kantátu současného lotyšského autora Pēterise Vaskse na text Matky Terezy v rámci symbolicky nazvaného koncertu Okna v sousedství děl Petra Ebena a Dmitrije Šostakoviče. Ebenovy skladby – varhanní Prolog a Okna pro trubku a varhany s trumpetistou Markem Zvolánkem a Michaelou Káčerkovou u varhan – byly pochvalně reflektovány skladatelovým synem Kryštofem Ebenem přítomným v publiku. Nebývale vynalézavý přístup projevili zahraniční umělci houslistka Corinne Chapelle a klavírista Konstantin Lifschitz, když interpretačně střídavě propojili jednotlivé věty Bachových Sonát pro housle a klavír a druhé řady Janáčkova klavírního cyklu Po zarostlém chodníčku do jediného kompaktního celku. Spiritualita, umocněná navíc experimentem, našla rovněž uplatnění v projektu Folk, klasika anebo fúze? multižánrové umělkyně Gabriely Vermelho a její skupiny GaRe už v Preludiu prvního festivalového dne. Naopak poslední den festivalu, již tradiční Postludium, poskytlo jedinečný zážitek z poslechu skladeb pro sólové violoncello, sólové housle a duo obou nástrojů Johanna Sebastiana Bacha a Maurice Ravela.

Naše recenze se zaměří na poslední, závěrečnou třetinu festivalové dramaturgie, věnované z hlediska stylového i interpretačního navzájem velice různorodě zastoupeným žánrům komorní hudby. Vyšlo jako optimální řešení, když ve večeru věnovaném odkazu Antonína Dvořáka a proslulého, dnes nejvíce hraného argentinského skladatele minulého století Ástora Piazzolly (6. 6.), odpadlo provedení původně plánované první řady Dvořákových Slovanských tanců v originální verzi pro čtyřruční klavír. V první polovině programu je nahradilo šestidílné Klavírní trio, op.90 „Dumky“ téhož autora. Tím, díky Terezii Fialové (klavír), Romanu Patočkovi (housle) a Jiřímu Bártovi (violoncello), došlo k naprosto jedinečné možnosti srovnání časově, stylově i zeměpisně vzdálených, a přece v lecčems až překvapivě spřízněných tvůrčích projevů reprezentovaných vedle Dvořáka Piazzollovým cyklem Čtvero ročních dob v Buenos Aires. Na prvním místě budiž řečeno, že provedení obou děl jednotila vzorná interpretace, zvláště po stránce proporčně akustické vyváženosti, která je hlavním úskalím žánru klavírního tria. Oba autoři byli především geniálními instrumentátory a melodiky – právě tyto obsahově transparentní rysy přímo burcovaly interprety k vskutku kreativním výkonům. R. Patočka s J. Bártou dokonale ladili intonačně i výrazem, nehledě na individuálně tvořivou iniciativu zejména v Piazollovi. Samostatným, ale také maximálně ohleduplným partnerem jim byl klavír T. Fialové. Právě v kolektivní spolupráci se náležitě projevila a zúročila jejich dosavadní, již mnohaletá vzájemná zkušenost zúčastněných interpretů. Zatímco v muzikantsky temperamentním ztvárnění Dvořáka převažovala jak líbeznost, tak muzikantsky relativně uměřený drajv, pak v Piazzollovi se výrazové kontrasty náležitě prohloubily a vyústily až drasticky vypjatými, neodolatelnými momenty.

Světově proslulý klavírista Lukáš Vondráček (32) svůj loňský slib dodržel a do Kutné Hory letos opět zavítal, aby tu vystoupil s nejen interpretačně, ale i dramaturgicky až překvapivě účinným, ba dokonce v optimálním smyslu slova efektním programem (7. 6.). Úvodní Sonáta pro klavír č. 10 C dur (KV 330) Wolfganga Amadea Mozarta transparentně poukázala na nepřekonatelný, ovšem v pozitivním významu uplatněný detailismus diferencovaného úhozu v porovnání obou rukou i v agogice; nádherný příklad umění, jak z prostinké prostřední věty učinit skutečnou “záležitost“. Poslední třetí věta nabídla kontrast vedoucí od šetrné dynamiky k výrazovému dojmu takřka beethovenovskému. Následující Dětské scény, op.15 Roberta Schumanna naprosto překonaly vzorec vzorně prokresleného cyklu třinácti obrázků či scenérií a svět biedermeieru nechaly daleko za sebou. Vondráčkovo pojetí bych charakterizoval co do podrobností i dramatické velkorysosti jako narativně propracované podání příběhu, v němž brzy poté, kdy vyprávění skromně začne, dochází k překvapivému zvrásnění a hlavně charakteristickému neklidu, provázeného tu zcela mírným, tu radikálním napětím. Ovšem roli skutečného interpretačního skvostu sehrála druhá polovina večera po přestávce, věnované pouze českému klavírnímu umění. Zvlášť záslužné bylo provedení zřídkakdy slýchaných třívětých Vzpomínek, op. 6 Vítězslava Nováka. Toto rané Novákovo dílo zůstává pro klavíristy trvalou výzvou a L. Vondráček ji nejen splnil, ale i překonal – počínaje neklidem první věty, přes výrazovou a virtuozitou překypující větu druhou až po kontrast velkorysé gradace, prudkost i hravost finále. Píseň lásky, op. 7 Josefa Suka, opět rané dílo svého autora, nadchlo vláčnou klavírní melodikou, smělým výrazovým obloukem a různorodostí stylizace. Na závěr publikum s nadšením vyslechlo a aplaudovalo výběr tří z druhé řady Českých tanců – Cibulička, Hulán, Skočná – Bedřicha Smetany. Protagonista večera tu stanul na samém vrcholu mistrovství smetanovské klavírní stylizace.

Závěrečný festivalový koncert (8. 6.), tak jako předchozí dva situované do chrámu sv. Barbory, byl skutečným gala večerem, neboť kromě jiného demonstroval mistrovství komorní souhry a virtuozity jak v oboru dechových, tak smyčcových nástrojů, navíc prostřednictvím nevšedních kompozic svého druhu. Nejdříve Serenáda pro dechové nástroje č. 11 Es dur (KV 375) Wolfganga Amadea Mozarta, dala prostřednictvím souboru PhilHarmonia Octet Prague nahlédnout do světa dobově proslulého žánru tzv. dechové harmonie s párovým obsazením nástrojů, jenž ve své době výrazně spoluurčoval charakter vídeňského klasicismu. V technicky i výrazově důkladně propracovaném podání vynikal podíl prvního hoboje reprezentovaného Vilémem Veverkou, zároveň účinným lídrem skvělého kolektivu. Zcela zvláštní lahůdkou po poslechové i poznávací stránce se stalo provedení třívětého Smyčcového kvintetu A dur „Kreutzer“, op. 47 Ludwiga van Beethovena, který ovšem není ničím jiným, než úpravou známé Beethovenovy houslové Kreutzerovy sonáty. Roman Patočka a Matouš Pěruška (housle), Karel Untermüller (viola), Kristina Vocetková a Jiří Bárta (violoncello) v souhře i individuální iniciativě podali obdivuhodný výkon, plný napínavého děje i instrumentačních zvláštností, přičemž posluchač mohl nabýt oprávněného názoru, že poutavost „kvintetové“ verze předčí autorský originál. Aby zvláštnostem bylo do třetice učiněno zadost a celý festival náležitě vyvrcholil, dramaturgie na závěr zařadila v podstatě neznámou čtyřvětou Serenádu pro dechové nástroje, violoncello a kontrabas d moll, op. 44 Antonína Dvořáka, slavnostně působivou, místy uměřeně dramatickou i selankovitou kompozici, která nezapře sousedství Slovanských tanců.

Královna prvního večera.

Nelze začít jinak, než že je tu opět mnoha příznivci velmi očekávaný svátek hudby a kultury vůbec. Festival komorní hudby, který skýtá nejen kutnohořanům možnost dostat se do živého kontaktu s hudbou, kterou sice mohou slyšet při mnoha jiných příležitostech nebo si ji prostě najít a přehrát, ale „živá muzika“ je úplně jiný zážitek. Festival také skýtá příležitost dostat se do živého kontaktu s lidmi, kteří tuto muziku interpretují, kteří odvedou nejen profesionální výkon, ale sdílejí i emoci, pro kterou tato hudba byla stvořena a kterou jenom znalé a oddané provedení dokáže předat.

Včerejší večer byl oficiálním zahájením festivalu po sobotním preludiu a nedělně odpoledním janáčkovským připomenutí. Večer naplněný hudbou Ludwiga van Beethovena zahájil soustředěným a zajímavým výkonem Konstantin Lifschitz s komorním souborem Musica Minore.

Královnou večera a umělkyní, která nastavila laťku živé interpretace na tomto festivalu velmi, velmi vysoko se však včera stala Corinne Chapelle. Strhla a okouzlila svým výkonem nejen publikum, ale beze zbytku celý soubor Musica Minore. Nádherná, spontánní a procítěná hra na housle, podtržená virtuózní technikou i celkový podmanivý projev krásného člověka, jemuž posluchač bez výhrad věří každý tón a s nímž prožívá velký svátek hudby.

Který skladatel ( a samozřejmě posluchač!) by si něco takového nepřál!

To byl včerejší večer a díky za něj.

Každý, kdo kulturu hodnotí, posuzuje její význam a vliv a rozhoduje o jejím spolufinancování, by měl takový večer na kutnohorském festivalu komorní hudby zažít, aby byl jeho názor kompletní a akceptovatelný. Atmosféra a výkony jsou ve srovnání s jinými festivaly nejen autentické a v mnoha směrech nesrovnatelné.

O Bachovi, violoncellu, motorce a prostě o všem možném

Tak jako v předchozích letech i letošní již dvanáctý festival komorní hudby Kutná Hora svými deseti koncerty vymezenými časovým úsekem jednoho týdne nabízí jedinečné propojení dané osobnostmi skladatelů, účinkujících interpretů, pečlivě vybranými skladbami i jednotlivými žánry komorní hudby. Možná se bude zdát zvláštní, že dramaturgie se tentokrát neopírá o významná výročí tvůrčích osobností, nicméně tvorba vybraných skladatelů je hned zkraje zastoupena na programu koncertů přímo monograficky zaměřených. Ještě před zahajovacím koncertem se herec Josef Somr a klavíristka Terezie Fialová vracejí k loňskému janáčkovskému výročí připomínkou Listů důvěrných. Vlastní zahájení festivalu je celé věnováno Ludwigu van Beethovenovi jeho monumentálním koncertantním skladbám – koncertem houslovým, klavírním a proslulým trojkoncertem. Následující komorní koncert se soustředí na tvorbu Johannesa Brahmse, zejména na jeho skladby klavírní. Hvězda loňského ročníku, mezinárodně proslulý klavírista Lukáš Vondráček dodržel slib a letos se do Kutné Hory vrací, jednak samostatným recitálem a jednak první řadou Slovanských tanců Antonína Dvořáka v původní verzi pro čtyřruční klavír, kde jeho partnerkou bude nová tvář festivalu, mladá japonská klavíristka Kana Okada. Klavíru je tentokrát vůbec věnována velká pozornost – ještě před L. Vondráčkem vystoupí ve Švýcarsku působící Konstantin Lifschitz, jenž je po léta neopominutelnou stálicí festivalu, aby provedl jednak Beethovenův koncert a sólově Brahmse a jednak – což bude zvláště pozoruhodné – druhou řadu Janáčkova cyklu Po zarostlém chodníčku. Lifschitz se navíc v rámci komorní spolupráce mj. bude podílet spolu s francouzko-americkou houslistkou Corinne Chapelle na uvedení houslových sonát Johanna Sebastiana Bacha. Festivalovou dramaturgii si zvláště v posledních létech nelze představit bez kreativního podílu experimentu ve spojení se spiritualitou. Obojí se uplatní už v programovém Preludiu po loňském úspěchu Gabriely Vermelho zásluhou této multižánrové umělkyně a její skupiny GaRe v podobě tvůrčí odpovědi na otázku – Folk, klasika anebo fúze? Zřetelný duchovní rozměr pak bude mít koncert symbolicky nazvaný Okna podle jedné ze dvou zde uvedených skladeb Petra Ebena, doplněných klavírním kvintetem Dmitrije Šostakoviče a komorní kantátou na text Matky Terezy současného lotyšského autora Peterise Vaskse. Charakteristická dominanta, chrám sv. Barbory, kde tyto skladby zazní, je nejčastější lokalitou festivalových koncertů spolu s Jezuitskou kolejí, kaplí Božího těla a tak jako vloni pro festivalové Postludium detašovaným kostelem Zvěstování Panny Marie v Bohdanči u Kutné Hory. Tam se ostatně skladbami pro sólové violoncello, sólové housle i oba nástroje společně rozloučíme se dvěma z protagonistů festivalu, s jeho uměleckým ředitelem, violoncellistou Jiřím Bártou a houslistou Romanem Patočkou. K celkovému dramaturgickému profilu výrazně přispějí komorní soubor Musica Minore z Valašských Klobouk, spoluúčinkující při realizaci koncertantních děl na zahajovacím koncertu, dále kutnohorský učitelský smíšený pěvecký sbor Tyl a studentský smíšený sbor Gaudeamus, jenž provedou Vasksovu vokálně-instrumentální skladbu a nakonec soubor dechových nástrojů PhilHarmonia Octet Prague s jedinečnou Serenádou Es dur (KV 375) Wolfganga Amadea Mozarta na úvod závěrečného koncertu.

V časopise Harmonie vyšla recenze Jana Hocka na CD z našeho festivalu: 😃

„Mimořádný výkon Lukáše Vondráčka na festivalu Kutná Hora 2018 vyšel na CD!

Každý ročník Mezinárodního hudebního festivalu Kutná Hora je díky vydavatelství Lotos reflektován nahrávkou. V prosinci vyšlo CD z 11.ročníku, tj. z roku 2018. Zachycuje vystoupení klavíristy Lukáše Vondráčka v chrámu sv.Barbory, mimochodem jeho první na tomto festivalu. Vítěz prestižní klavírní soutěže královny Alžbety v Bruselu (2016), který nyní žije v americkém Bostonu, zvolil raně a pozdně romantický repertoár – Schuberta a Brahmse. Tedy nejtěžší kalibr (vedle Dvořáka pochopitelně), kterým učaroval hudbymilovné publikum v Evropě a Spojených státech.
Dnes dvaatřicetiletý klavírista, o němž se Vladimir Aškenazy vyjádřil, že takový se rodí jednou za třicet let, vyhmátl zvláště v romantické hudbě celou škálu emocí, onu cestu mezi srdcem skladatele a notovým papírem. „Dneska noty zahraje každý,“ nechal se slyšet Vondráček, „ve dvanácti letech děti v Číně zvládnou neuvěřitelné věci, ale nemá to emocionální náboj. Prostě žádný impact. Je důležité, aby si člověk něco prožil a udělal spoustu chyb. Chyby mě do určité míry inspirují, protože se pak cítím jako člověk.“ A člověčiny je v této nahrávce hodně, takže hudba doslova ožívá, prostupuje všemi póry, zaplňuje mysl i tělo.
Jako první zazní Intermezzo: Andante teneramante z Klavírních kusů č.2 A dur, op.118 Johannesa Brahmse z roku 1893. Rok předtím se skladatel k tvorbě pro klavír vrátil po dlouhých třinácti letech, kdy se věnoval především orchestrální hudbě. Opusy 116,117 a 118 označil jako „ukolébavky mé bolesti“, neboť v nich převládla meditativní, intimně emocionální povaha tvůrce. Ačkoli sám byl virtuózním klavíristou, tentokrát zvítězila duše hudby. A Vondráček stejně tak dokázal na ploše necelých šesti minut rozehrát tu temné emoce, onde klidné, prozářené či ponořené do něhy. V naprostém soustředění, jakoby v odpoutání se od tělesnosti, rozehrává s dynamickou a barevnou precizností koncert citů.
Největší plochu alba pak zaplňuje Franz Schubert a jeho poslední sólová klavírní skladba, zkomponovaná v roce jeho smrti (1828) – Sonáta č.21 B Dur, D 960. Ze čtyř částí je nejrozměrnější hned ta úvodní, Molto moderato (21:21). Ta vychází z nádherné, až hymnické melodie. Vondráček vpravdě intuitivně pracuje s dynamikou, vytváří napětí; hudební tok se proměňuje výrazově i barevně, dochází v něm k pnutí díky střetu moderního uchopení se zvukem hravě mozartovským či dramaticky romantickým. Už chápu, proč Schubert byl ve svojí době hrubě nepochopen, a tudíž opomíjen až do 20.století. Klavírista rozehrává všemi fazetami nejen melodii, ale také různé nálady – od jiskřivé po zasmušilou, od něžné po hřmotnou proměnlivě bobtnajícími emocemi. Následující Andante sostenuto sytí ponurá melodie a jaksi znejistělý rytmus. Vondráček dokáže vyhmátnout i barokizující téma z pohledu romantické fatálnosti na jedné straně, na té druhé dojemnou niternost Schubertovy pozdní hudby přes ztišení, jež je ale vzrušující, doslova výbušné. Třetí část (Scherzo: Allegro vivace con delicatezza), mimochodem nejkratší (4:10), tvoří ostrý kontrast k předchozí emocionální hloubce; je mozartovsky hravá, až rozverná. Z klavíristova srdce tryská radost, prsty tančí po klaviatuře. Závěrečná část (Allegro ma non troppo. Presto) představuje fúzi obou poloh, zlatou střední cestu mezi dramatičností, jasnozřivostí, veselostí a hymničností. Finálním vzepětím završí Vondráček vskutku mimořádný výkon.
Přiznám se, že dlouho jsem neslyšel tak strhující přenos bezprostředního hudebního zážitku na nosič. Bravo!“

leden 2019 / Jan Hocek

Recenze od návštěvníků festivalu 2018

11.6.2018

Dobrý den milá paní Turková a Kačenko moc děkuji za tři nádherné koncerty v Kutné Hoře a Bohdanči. Opět fantastický zážitek, úžasná atmosféra, elitní hráči. Krásné a zasloužené léto Jiřina Dvořáková.

Moc se těšíme na festival za rok! Díky moc!

12.6.2018

Dobrý den Kateřino,

 v podstatě jsem Vám chtěl hlavně velmi poděkovat. Vaše práce na festivalu je nepominutelná a pro mnohé z nás velmi významná a opět nejde to jinak, než děkovat.

 Jestli budete potřebovat pozitivní ódu na festival, napište. Půjde mi to skutečně ze srdce, i když je mnohem jednodušší něco kritizovat než omílat pochvalně něco tak vydařeného. Pro mne osobně však zůstává klíčem skutečnost, že při většině koncertů se dostaví emoce, které vnímám od hudebníků i moje vlastní, které mi dává poslech skvělé interpretace muziky.

Ještě jednou děkuji, ať se Vám daří!

JUDr. Lubomír Talanda

10.9.2018

Vážení přátelé,

samozřejmě, že jsem měl bezprostřední a spontánní dojmy po každém koncertu v průběhu festivalu. Dojetí, radost a pocit naplněného očekávání tak provázel každý koncert bez výjimky.

Opět jsme obdivovali nezaměnitelnou, originální dramaturgii, která letos přinesla i svěží novinku v podobě  Schumannovy a Schubertovy písňové tvorby. A špičková, autentická interpretace, jejíž jasnou reflexí jsou spontánní a nadšené reakce publika, se zdá snad již býti přirozenou podmínkou nebo součástí festivalu ! Ale tato excelentní kvalita a bezprostřednost je zvláště zřejmá, když má posluchač možnost porovnat výkony interpretů s výkony a interpretacemi na jiných festivalech a při jiných projektech, byť ty mají mnohem větší publicitu a pravděpodobně  i rozpočet.

Prostě na místě je upřímné poděkování. Poděkování zejména za krásné a čisté emoce a vnímanou interaktivitu s umělci, které festivalový týden v Kutné Hoře přináší a jistě i přání, aby vydrželo panu Jiřímu Bártovi, paní Aleně Turkové a všem dalším, kteří na projektu pracují, jejich nadšení a nasazení při přípravě dalších ročníků. A na naší straně příslib podpory!

Ještě jednou děkuji a přeji zdraví a zdar ve vašem konání..

JUDr. Lubomír Talanda

13.6.2018

Vážená paní Turková,

děkuji Vám za realizaci velmi úspěšného XI. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Kutná Hora v chrámu sv. Barbory a v kapli Božího těla.

Doufám, že vše proběhlo v pořádku a nemáte žádné výhrady k naší spolupráci.

Děkuji Vám za spolupráci, bylo pro mne potěšením býti nápomocna při dosavadních realizacích festivalů.

Přeji Vám mnoho dalších úspěšných ročníků.

S pozdravem

Gabriela Kratochvílová / Infocentrum u chrámu sv. Barbory

Počátek nového decenia mezinárodního festivalu komorní hudby Kutná Hora 2018

Začátek již jedenáctého festivalového ročníku se odehrával ve znamení jedinečných sólových vystoupení skutečných hvězd, českých interpretů světové pověsti – kytaristy Pavla Steidla (2. 6.) a klavíristy Lukáše Vondráčka (4 a 5. 6.). První ze dvou nedělních koncertů pak byl poctou Leoši Janáčkovi u příležitosti 90. výročí jeho úmrtí, které si právě letos připomínáme.

Domnívám se, že charakter letošního ročníku po stránce dramaturgické do jisté míry vystihl prostý název „Kontrasty“, jímž byl nadepsán program koncertu uprostřed festivalového týdne (6. 6.), zahájený stejnojmennou skladbou Bély Bartóka Kontrasty pro klarinet, housle a klavír (Sz 111). Zatímco ze zúčastněných interpretů francouzský klarinetista Michel Raison a ve Švýcarsku působící klavírista Konstantin Lifschitz pocházející z Charkova patří k dlouholetým stálicím festivalu, pak mladý houslista Matouš Pěruška se tu představil poprvé. Ostatně kontrast hudby novodobé a tradiční, povětšinou romanticko-klasicistní, patří k dramaturgicky jedinečným konstantám festivalu. Třívětý celek založený na umné stylizaci folklóru maďarsko-balkánské provenience se dynamicky i výrazově působivě klenul od rozvážného piana k maximálně vygradované expresivitě exponované už v první větě, přes neklidnou přemýšlivost věty druhé k motoricky divokému víru třetí věty ozvláštněné virtuózním houslovým partem. – Dost odlišnou atmosférou se vyznačoval tektonicky soudržný a přesvědčivý klavírníCarousel moskevského rodáka Jakova Jakoulova (1958) působícího v USA v podání K. Lifschitze. – Symbolickým „středobodem“ večera a svým způsobem i celého festivalu se stala skladba na zakázku MFKH příznačně nazvaná Smutek utek pro violoncello a klavír stylově progresivního autora Martina Smolky (1959) z jara tohoto roku, jež zakládá novou tradici premiér aktuálně vzniklých kompozic určených přímo kutnohorskému festivalu, a to v podání Jiřího Bárty (jemu je skladba věnována) a Terezie Fialové. Po obsahové stránce mě osobně Smolkova kreace příjemně překvapila jistým paradoxem nenaplněného očekávání a tím pádem i napětí, jehož nositeli tu jsou atak monotónnosti, tenounká dynamika místy až na prahu slyšitelnosti a povaha harmonické stránky hudebního textu. Náležitým zadostiučiněním nepochybně bylo příznivé přijetí tohoto skutečně specifického díla publikem. – Řekl bych, že modernistická průbojnost předchozích skladeb se individuálně i kolektivně zaujatým přístupem zúčastněných interpretů závěrem večera účinně přenesla do provedení krásného Tria pro klarinet, violoncello a klavír, op. 114 Johannesa Brahmse o čtyřech větách, které náleží k chronologicky i stylově markantním vrcholům autorovy tvorby.

Současnost na nás dýchla stylově naprosto odlišným „závanem“, avšak neméně intenzivně ještě téhož dne pozdněvečerním koncertem v podobě projektu nazvaného „Pod povrchem“ mnohostranně založené Gabriely Vermelho (1976) pocházející z Přerova. Je houslistkou, violistkou, hraje na kvinton (moderní pětistrunná verze violy s přidanou pátou, nejvyšší strunou), komponuje, věnuje se zpěvu a dramatické tvorbě nejen jako herečka, ale i autorsky. Imponující oborový záběr analogicky realizuje praktickou autorskou i interpretační působností na pomezí různých druhů a žánrů. Komponuje a hraje hudbu vážnou i folklórní, jazz a world music, tedy volně pojatou hudbu většinou etnicky zakotvenou. Autorka v dotyčném projektu v tomto duchu přetavila dojmy z cest po památných místech a objektech v naší zemi, aby svým způsobem metaforicky prezentovala subjektivně cítěnou „spiritualitu vyšších sfér, která má svůj další rozměr nejen tady na zemi, ale i pod povrchem věcí“. Mnohé z toho, co bylo řečeno, platí i pro konkrétní vyznění a dopad dotyčného projektu v průběhu festivalového večera. Jeho značnou část zprvu hrála na housle, violu a zpívala písně lidové, folklórně stylizované i autorsky původní, přičemž se s temperamentem sobě vlastním volně pohybovala mezi publikem v interiéru kostela sv. Jana Nepomuckého. Projekt pokračoval a byl sugestivně završen zklidňující kvartetní kreací, na níž se vedle autorky podíleli Matouš Pěruška(housle), Karel Untermüller (viola) a Jiří Bárta (violoncello). Publikum jej přijalo s nadšením.

Dá se říci, že v Kutné Hoře nás každý rok čeká nějaké překvapení. K těm nepochybně zvlášť specifickým – letos vůbec poprvé – dozajista patří dva písňové recitaly připomínající odkaz dvou zakladatelů žánru a pozdější tradice romantické písně v podobě kompletního uvedení jejich přímo ikonických písňových cyklů. Nejprve to byla Dichterliebe – Láska básníkova Roberta Schumanna v chrámu sv. Barbory (7. 6.), poté Die Wintereise – Zimní cesta Franze Schuberta v kostele sv. Jana Nepomuckého (9. 6.). Protagonistou obou koncertů byl k lyrickému projevu výtečně disponovaný rakouský barytonista Rafael Fingerlos, ve srovnání obou relativně působivěji vyzněl ten schubertovský.

Ve výčtu jedinečností, které kutnohorský festival komorní hudby každoročně nabízí, bychom neměli zapomínat ani na uvádění takových děl, která v běžném koncertním provozu slýcháme opravdu jen zřídka, pakliže vůbec. Letos tuto kategorii nabídl a také naplnil (nehledě na nedělní odpolední „triové“ Postludium v kostele v Bohdanči u Kutné Hory) sobotní závěrečný koncert v chrámu sv. Barbory nazvaný jednoduše „Osm“ (9. 6.). Ano, na programu byla vzácná díla pro oktet diametrálně odlišného obsazení – jednak Oktet F dur (D 803) pro klarinet, fagot, lesní roh, dvoje housle, violu, violoncello a kontrabas Franze Schuberta a jednak Oktet B dur pro smyčce, jedno z posledních děl Maxe Brucha. Závěrem možno konstatovat, že letošní festivalový ročník, oděný zdánlivě skromným hávem komorních žánrů, se odehrával skutečně ve velkém stylu, vzhledem k předchozím ročníkům posíleném rekordním počtem dvanácti koncertů.

Zdroj: http://hudebnirozhledy.scena.cz/www/index.php?page=clanek&cislo_id=205&id_clanku=4304

Kutná Hora mezi dvěma romantickými oktety

Posledním koncertem 11.ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Kutná Hora (nepočítaje v to nedělní odpolední koncert mimo samotné dějiště) byla oslava romantického okteta příznačně nazvaná Osm. Uskutečnila se v sobotu 9.června v chrámu sv.Barbory; zazněla díla Franze Schuberta a Maxe Brucha.

Rozměrný „Oktet F dur. D.803 klarinet, fagot, lesní roh, dvoje housle, violu, violoncello a kontrabas“zkomponoval Franz Schubert v roce 1824. To byl již rok sužován syfilidou, jež ukončila jeho divoké bohémské období. O to více udivuje nesmírná lehkost a líbivost této komorní skladby, která byla ovlivněna Mozartovými serenádami a zároveň představovala smělou odpověď Vídeňáka na invazi hudby cizákaBeethovena. Šestivětá skladba se vyznačuje témbry vonícími po parcích a zahradách, avšak na můj vkus příliš uhlazenými salónní náladou. A tento rys osm aktérů bohužel ještě více zdůraznilo, byť se vzornou drobnokresbou kontrapunkticky vedených hlasů. Čekal jsem výraznější kontrast mezi dechovými a smyčcovými nástroji, ale klarinetista Michel Raison, fagotista Jan Hudeček a hornista Mikuláš Koska vplouvali do smyčcových vln, přičemž klarinet často vedl hlavní slovo, jež posléze rozkvétalo v houslovém (Matouš Pěruška, Martina Bačová), violovém (Karel Untermüller) a violoncellovém (Lukáš Polák) oparu; kontrabas (Tomáš Vybíral) se příliš rozpouštěl v celkovém zvuku a jen občas lehounce vypichoval taneční rytmus. Až v poslední, tj. šesté větě, došlo k dynamickému a výrazovému vzepětí směrem k osudovosti, s níž mohl soutěžit s Beethovenem. Není divu, když přílišná líbivost byla v době vzniku doslova převálcována vypjatější, emotivnější hudbou; po smrti Schuberta (1828) se tento oktet téměř nehrál a publikován byl až v roce 1889! Nicméně v souvislosti s tragickým životním osudem tvůrce působí toto dílo, a dnes obvzláště, jako zjevení. I když poněkud nevzrušivé. Bohužel. Domnívám se, že jej šlo zahrát plastičtěji, dynamičtěji a emotivněji. Raný romatismus nebyla jenom barevná idylka…

Zato druhá skladba, jež tento večer zazněla, byla z jiného těsta. Pozdně-romatického těsta hněteného nesmírným smutkem ze ztráty milovaného člověka i zarputilého vzdoru vůči smrti. Německý skladatel MaxBruch napsal „Oktet B dur pro smyčce“ rok po smrti své ženy Clary (1920), kdy se vymanil z depresí způsobených též poválečnou atmosférou v jeho zemi. Jde o dílo posthumní, neboť tvůrce krátce po dokončení skladby zemřel (proto označení Op.Posth.). Tentokrát osm hudebníků na pódiu v chrámu sv.Barbory rozehrálo výrazové bujení v celé škále dynamiky a expresivity. K Martině Bačové, Matouši Pěruškovi, Karlu Untermüllerovi a Tomáši Vybíralovi se zde připojili Roman Patočka, Jan Valta (housle), Ondřej Martinovský (viola) a Jiří Bárta (violoncello). Po romanticky rozervané 1.větě (Allegro moderato) rozehrál Patočka tklivý part v Adagiu, podmalovaný sytými barvami ostatních smyčců v bezmála ambientním duchu, závěrečné Allegro molto kypělo energií a vzdutými emocemi. Skladba tak působila současně, vyjadřovala se dnešním jazykem; respektive nutila posluchače slyšet to, co je sice navýsost sdělné, ale ryze moderní, nikoli rozplizlé v povrchnosti dnešního vnímání. Ovšem drtivá většina návštěvníků kutnohorského festivalu poslouchat hudbu, či lépe řečeno naslouchat hudbě dokáže. Bouřlivé ovace ve stoje byly namístě.

Zdroj:  http://jazzport.cz/2018/06/18/kutna-hora-mezi-dvema-romantickymi-oktety/

Nahlédnutí do podstaty světa. I taková hudba zní v Kutné Hoře

Melancholie je podle encyklopedií duševní stav zádumčivosti či trudnomyslnosti a nečinnosti, zpravidla bez zřejmého přímého podnětu. Bývá často chybně zaměňována s depresí. V antice nebyla považována pouze za nemoc, neboť úzce souvisí s šílenstvím, přičemž obojí vede k nahlédnutí do podstaty světa či božství… Tolik na úvod ke koncertu Mezinárodního hudebního festivalu Kutná Hora, jenž nesl název Malinconia a uskutečnil se v pátek 8. června v úchvatném prostoru starobylé kaple Božího těla. Tento výraz byl vyňat z jedné sonáty, jež zde zazněla.

Koncert otevřela Sonatina pro housle a violoncello Arthura Honeggera z roku 1932. Houslista Matouš Pěruška a violoncellistka Kristina Vocetková dokázali v komorní skladbě překlenout dvě století, v nichž se skladatel mentálně pohyboval, stejně mistrně, jako velká tělesa v dominantní Honeggerově tvorbě – symfonické a hudebně-dramatické. Postromantické exprese se zde snoubí s estetikou Pařížské šestky, to jest s potlačením jakékoli nabubřelosti a pompéznosti na straně jedné, na té druhé odmítáním zvukomalby impresionismu. Třívětá skladba začíná až mysteriózním souzvukem obou smyčcových nástrojů a končí strhujícími a vypjatými kontrapunktickými hlasy. Mezi těmito póly zněly exprese v plných barvách a emoční rozervanosti, vypjaté pasáže se střídaly s omamně vzletnými, ve druhé části nechyběl jímavý ponor, vyjadřující také smutek, ani názvuky skočné lidové hudby.

K renomé kutnohorského festivalu patří uvádění méně známých komorních děl, či přímo děl u nás více či méně neznámých skladatelů. Takovým je zajisté Belgičan Eugéne Ysaÿe, který byl také houslovým virtuosem. To se samozřejmě projevilo na jeho dvou sonátách, jež zde zazněly v podání Romana Patočky, který je interpretoval navíc zpaměti. Sonáta č. 2, op. 27/2 obsahuje čtyři části, a ta druhá má onen název Malinkonia. Stejně jako v ostatních větách zde prosakuje J. S. Bach; zjednodušeně by se dalo říci, že tato skladba je belgickou odpovědí na barokní majstrštyky po dvou staletích. Ovšem v té výrazové šíři mezi něhou a vášní je již ona tíha 20. století; je sice méně taneční a jiskřivá, ale zato sugestivnější, emotivnější. Naplno se to projevilo v přídavku, který následoval po bouřlivých ovacích posluchačstva; v první větě Bachovy Sonáty č. 1 vytryskla pokora, prostá dokonalost, božská krása. To bylo sice v hudbě belgického skladatele obsaženo též, ale Patočka potlačil onu nadpozemskost i pokoru, a vyjadřoval se se vší vervou současného člověka, odmítajícího jakoukoli formu fatalismu. Při vší úctě a neskonalému obdivu k Bachovi a barokním mistrům obecně, já se mohl s tímto současnějším pojetím sonáty ztotožnit opravdu naplno. A protože dnešní doba je opět vymknuta z kloubů, takové hudby je potřeba jako rezervoáru čerstvých sil více, než by se mohlo jevit. Sonáta č. 3 d moll, op. 27/3 (Ballade pro housle), jež následovala poté, byla zase pohlazením skrze niterný ponor, ve kterém ale bobtnala nesmírná energie; však také houslista zněl jako smyčcové trio v plném zápřahu.

Podobně jako Roman Patočka mne okouzlila violoncellistka Kristina Vocetková. Ta se ještě jednou představila v provedení smyčcového sexteta Zjasněná noc, op. 4 Arnolda Schönberga. Toto rané dílo skladatele, ze kterého má většina našinců osypky, uslyší-li jen jeho jméno, nemá ještě nic společného s dodekafonií. Drobná atonalita sice zazní, ale jen ve dvou kratičkých repeticích. Těžko lze najít úchvatnější hudební uchopení poezie (v tomto případě básně Richarda Dehmela, který mimochodem inspiroval také Richarda Strausse, Maxe Regera, Antona Weberna, Carla Orffa či Kurta Weilla). Však také příslušné verše v němčině nejdříve zarecitoval rakouský barytonista Rafael Fingerlos (ten o den dříve zpíval Schumannův cyklus Dichterliebe na texty Heinricha Heineho), aby se posléze kaplí linuly tyto verše přetavené do hudby, z níž skutečně tryskalo světlo. Všichni protagonisté hráli se zaujetím a nasazením, takže noc byla nejen plná světla, ale také poryvů emocí, ponorů do hutných i niterných barev, šťavnatého, plnokrevného zvuku, melodických pohlazení i sevření. Slyšel jsem tuto skladbu hrát vyloženě uspávacím způsobem, kde interpreti zaměnili ponor za úmor, ale houslisté Roman Patočka a Matouš Pěruška, violisté Karel Untermüller a Ondřej Martinovský a především mistři violoncella Lukáš Polák a Kristina Vocetková se takovému pojetí vyhnuli více než úspěšně. Ano, bylo to nahlédnutí do podstaty světa.

Zdroj:  https://www.casopisharmonie.cz/kritiky/nahlednuti-do-podstaty-sveta-i-takova-hudba-zni-v-kutne-hore.html

Kutnohorský kolotoč kontrastů

Jedenáctý ročník Mezinárodního hudebního festivalu Kutná Hora pokračoval 6. června v kostele sv. Jana Nepomuckého koncertem nazvaným Kontrasty. A že jich tam bylo. Nejen mezi jednotlivými skladbami, ale též v každé z nich; zazněla čtyři díla, z nichž polovinu tvořily kompozice současných autorů. Jedna skladba pak vznikla přímo na objednávku festivalu.

Koncert otevřely Kontrasty pro klarinet, klavír a housle Bély Bartóka z roku 1938. A to by nebyl Bartók, aby v této skladbě nezazněly úchvatné stylizace lidových tanců z pomezí Maďarska a Rumunska. V první části, v Rekrutském tanci, je to přímo gejzír výrazových a dynamických změn, jež v závěru korunuje strhující part klarinetu Michela Raisona; tento přední francouzský klarinetista působí na kutnohorském festivalu pravidelně a vždy podává vrcholný výkon. Stejně tak ruský klavírista Konstantin Lifschitz, který je vůbec nejvýraznější zahraniční personou festivalu. V prostřední části (Odpočinek) vyniká v niterných, až meditativních polohách souhra klarinetu a houslí. I zde ovšem dojde k vzepětí emocí, aby následné ztišení dosáhlo úrovně kontemplace. Než vybuchne poslední část, příznačně nazvaná Rychlý tanec; tady se folklór projevuje nejvýrazněji, a trio protagonistů to dokázalo náležitě energicky vypíchnout. Nechybí ale ani efektní zvolnění, kde muzikanti vykroužili romantickou melodii. Ta nakonec vyústila v gradaci, umocněnou výtečným houslovým sólem Matouše Pěrušky.

Konstantin Lifschitz poté zazářil v nesmírně efektní desetiminutové kompozici Carousel pro klavír současného ruského skladatele Jakova Jakoulova. Ten byl také osobně přítomen, však šlo o českou premiéru skladby z roku 2010. Pianista dokázal odstínit všechny pouťové motivy a onen krouživý pohyb s proměnlivým frázováním a dynamikou, takže kolážovitost kompozice nepůsobila pouze na efekt. Interpretovi se podařilo vystihnout gró skladby, a to koloběh života, počínající i končící v dětství, nepřipouštějící stáří, sycený vzpomínkami, atakovaný zvenčí. Občas byl tento krouživý pohyb umocněn minimalistickými figurami. Vše vyvrcholilo kontrastem výstražně hlubokých tónů a skvostného perlení z opačných konců klaviatury.

Po přestávce zazněla světová premiéra skladby, již Martin Smolka napsal na objednávku festivalu v Kutné Hoře a věnoval ji Jiřímu Bártovi. Však také Smutek utek pro violoncello a klavír tento náš přední violoncellista provedl společně s Terezií Fialovou. Smolka v této niterné kompozici dosáhl výrazového minimalismu, jaký najdeme snad jen u Arvo Pärta. Jeden jediný motivek pozvolna bobtná, ale dlouho naplno nevybuchne. Klavír je chladný, zdánlivě (opravdu jen zdánlivě) bez citu a vášně, ale Fialová občas nechá úhoz doslova vystřelit. Violoncello zadržuje emoce, někdy se téměř ztrácí, chytá se stébla, zkouší se nadechnout, aby se vzepjalo a v závěru vykreslilo s klavírem něžné doznívání. Až po odeznění jsem si přečetl Smolkovo slovo do programu:

O postu prostý smutek

o postu prostý čistý

smotaný smutek

smotek

smut

mu

Jemu

Ježíši

Kri

– stu.

Po této hluboce niterné hudbě zahřmělo (a to doslova) Brahmsovo Trio pro klarinet, violoncelllo a klavír a moll (op.114) z roku 1891. K Michelu Raisonovi a Konstantinu Lifschitzovi se tentokrát přidal Lukáš Polák, jinak violoncellista Škampova kvarteta. Tato navýsost melodicky a výrazově hutná, energická a v pomalých pasážích stále emotivně naléhavá čtyřvětá skladba, v níž se naplno odráží Brahmsova pozdní záliba ve středoevropském folklóru, svádí pochopitelně k co nejříznějšímu provedení. Tady ovšem znělo forte na můj vkus až příliš ostře, přímo vyhroceně, což skladbu směrovalo spíše někam k ruské moderně počátku 20.století. Obzvláště tomu napovídal razantní způsob hry klavíristy, takže přece jenom kultivovanější klarinet se místy utápěl; violoncellista se naopak přizpůsobit dokázal. Ovšem závěr se protagonistům povedl, byl neobyčejně strhující a málem mne zvedl ze židle (což by se v kostele asi nehodilo). Takže ony nedostatky, jež jsem uvedl, jsou vskutku marginální; nehledě k tomu, že jiný posluchač je může považovat naopak za jedinečné. Každopádně to byl vzrušující zážitek a v kontextu celého večera šlo o mistrovský dramaturgický tah.

Zdroj:  https://www.casopisharmonie.cz/kritiky/kutnohorsky-kolotoc-kontrastu.html

Lukáš Vondráček: Hudba se mi nikdy neomrzí

Kutná Hora /ROZHOVOR/ – Od vítěze prestižní klavírní soutěže královny Alžběty v Bruselu, který díky rektorské výjimce začal studovat hudební obor na pedagogické fakultě Ostravské univerzity již ve svých třinácti letech, byste čekali mnohé, jen ne tiše a skromně hovořícího člověka, který míval rád techno. Lukáš Vondráček, jedna z hvězd letošního Mezinárodního hudebního festivalu Kutná Hora, takový je.

Jak se vám líbí Kutná Hora?
Jsem tady poprvé, ale hrozně se mi tady líbí. O Kutné Hoře jsem už hodně slyšel a Jirka Bárta mi říkal, že to tady stojí za to. Faktem je, že jenom teď v květnu jsem hrál asi na čtyřech kontinentech, svět mám procestovaný. Ale tohle místo má své jedinečné kouzlo.

Stačil jste si projít nějaké památky?
Byl jsem se podívat v kostnici a projít se po městě. Ty malé uličky jsou krásné, romantické. V chrámu sv. Barbory jsem koncertoval.

Co říkáte na koncepci festivalu, kdy se jednotliví umělci potkávají až na místě a na zkoušení mají jen málo prostoru?
Tak já jsem zvyklý už téměř na všechno, ale líbí se mi to. Myslím si, že umělci na festivalu jsou opravdu na vysoké světové úrovni. Je radost s nimi spolupracovat. Je to nejenom o muzice, ale i o tom prostředí. Večery po koncertě stojí za to.

Bylo složité vás jako světovou klavírní špičku „dostat“ na festival do Kutné Hory?
My se s Jirkou Bártou známe dlouho, je to skvělý muzikant a kamarád. Já mám ročně přibližně 120 koncertů, zejména v zahraničí. Byl jsem moc rád, že se mi sešly volné tři dny a mohl jsem na festival dorazit. O chrámu svaté Barbory jsem slýchával už odmalička. Bylo krásné si tam zahrát.

Jaké bylo hrát v chrámu svaté Barbory?
Samozřejmě je to trochu specifické prostředí, akustika je tam jiná, než v koncertních síních. Ale atmosféra, zejména po setmění, když jsou rozsvícené jen malé lampičky na pódiu, je neskutečná. Mít možnost zažít tu velkou katedrálu v tomto světle, je velmi inspirativní.

Kam se chystáte nyní?
Já mám program nabitý, přiletěl jsem z Izraele, tento týden jedu na turné do Mexika, kde budu asi 14 dní. Potom mě čeká Francie, Německo, Brazílie. Pořád jsem někde, stále na cestách. Už od dětství. Pro mě je to běžná praxe.

Je pro vás cestování už spíše rutina, nebo je to pro vás v něčem složité mít stále zabalený kufr?
Nechci si stěžovat, ale je to velmi osamělý život. Na letištích a v hotelech, které jsou všude stejné. Prvních pár měsíců nebo let si to člověk užívá, říká si, že je to fajn. Pak když se ale vracíte na ta samá místa po několikáté, ten půvab cestování to ztratí. Já už hlavně ani nemám energii, abych někde chodil po památkách, raději si odpočinu. Náročné ale není jen to samotné cestování, občas se to sejde tak, že třeba odpoledne přiletím do Japonska a večer už tam musím hrát. K životu hudebníka to ale zkrátka patří, hlavní je muzika, která v mojí hlavě zní vždycky čerstvě. Hudbu mám natolik rád, že mi to za to stojí. Nikdy se mi neomrzí. I kdybych stejnou skladbu hrál roky, tak si v ní vždycky najdu něco nového, něco, co mě dokáže nadchnout, dojmout a rozvibrovat.

Když máte volno, máte raději ticho nebo posloucháte nějakou hudbu?
Určitě ne vážnou, to v žádném případě. Měl jsem období, kdy jsem poslouchal techno. Přišlo mi, že mi to správným způsobem vymývá mozek. Teď už je to mírnější, třeba Sinatra nebo Leonard Cohen.

Pokud budete mít čas a Jiří Bárta vás pozve, přijedete do Kutné Hory příští rok znovu?
Určitě, já jsem tady z toho unešený, nadšený, je tu krásně. Příště bude třeba i víc času, tentokrát jsme zkoušeli opravdu ve velkém spěchu. I když na druhou stranu je to jedna z těch dobrodružných věcí, dává to hraní úplně jiný drive. Já když hraji sám, tak přípravě věnuji spoustu času a vím, co očekávat. Tady na festivalu je to hodně spontánní a na pódiu se občas dějí věci, na které nejste připravený, ale právě o tom to je. Lidé si jinak mohou pustit CD s perfektní nahrávkou, ale tenhle festival je především o charismatu a energii daného místa.

Zdroj: https://kutnohorsky.denik.cz/kultura_region/lukas-vondracek-hudba-se-mi-nikdy-neomrzi-20180606.html

Dvořák bude vždy ve stínu Brahmse

Mezinárodní hudební festival Kutná Hora začne už v sobotu 2. června preludiem v kapli Božího těla. Jedenáctý ročník nabídne znovu pestrý program a zvučná jména, mezi kterými se objeví třeba jméno klavíristy Lukáše Vondráčka. V premiéře zazní také skladba složená speciálně pro hudební festival.

Violoncellista Jiří Bárta, umělecký ředitel Mezinárodního hudebního festivalu Kutná Hora, každý rok něčím překvapí. Ještě v živé paměti mají posluchači skvělý koncert Dana Bárty a Terezy Černochové v chrámu sv. Barbory nebo rockovou skladbu kapely Pink Floyd. O překvapení nebude nouze ani letos.

Začala bych klavíristou Lukášem Vondráčkem, který bude na letošním ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Kutná Hora vystupovat. Jak se Vám ho podařilo dostat do Kutné Hory?

To je chlapec, který koncertuje od svých čtrnácti let, především díky své obrovské píli a nadání. Je vítězem nejnáročnější klavírní soutěže královny Alžběty v Bruselu – Queen Elisabeth Competition, kde vyhrál v roce 2016. Tehdejší šéfdirigent České filharmonie Vladimir Ashkenazy žijící dlouho v Londýně slyšel Lukáš Vondráčka hrát, když mu bylo patnáct let, a prohlásil, že je to největší talent, který slyšel za posledních třicet let. Začal mu dávat konzultace, učil ho a zároveň mu pomohl prosadit se ve velké londýnské agentuře, takže svět o Lukášovi ví už od jeho šestnácti let. V zahraničí byl ale známější, než u nás. On pak odešel do Bostonu, ale víc mluvit a psát se o něm začalo až poté, co vyhrál klavírní soutěž v Bruselu a začali ho víc zvát i čeští pořadatelé. Mně se ho podařilo objevit díky mojí partnerce Terezii Fialové, která je klavíristka a s Lukášem vyrůstala a jezdili spolu po dětských soutěžích a bojovali o umístění. Já jsem ho úplně poprvé slyšel hrát asi před pěti lety a byl jsem naprosto konsternován.

Lukáš Vondráček je bezpochyby klavírista světového formátu. O to víc mě, při vší úctě, zaráží, že bude vystupovat právě v Kutné Hoře.

To je hlavně díky Terezce, už čtyři roky o tom mluvíme, že by mohl zahrát na našem festivalu. Teď konečně našel termín, dva roky už to má v kalendáři, a přijede hrát.

Kutnohorský festival uvede v premiéře komorní skladbu Martina Smolky. Je to poprvé, co festival objednal napsání nové skladby? Má už skladba nějaký název?

Není to rozhodně poprvé, co uvedeme premiéru nějaké skladby, uvedli jsme už mnoho skladeb v premiéře, zejména zahraničních autorů, ale je to poprvé, kdy uvedeme skladbu na zakázku. Dokonce si myslím, že bychom v tom měli udělat nějakou tradici a podnítit tak mladé skladatele, aby každý ročník vznikla jedna skladba. Letošní skladba nese název Smutnění a nese se v duchu pašijové doby a ukřižování Krista. Je to meditativní doba a ta hudba tomu odpovídá.

Nápad je tedy celý Martina Smolky?

Ano, já jsem na něm při tvorbě té skladby nechal úplně všechno, včetně výběru nástrojů. I když jsem říkal: hlavně nepiš nic pro violoncello. Tak to samozřejmě napsal i pro violoncello. Já osobně s tím nemám problém, svým způsobem je to pocta, ale chtěl jsem se zcela prozaicky vyhnout tomu, aby si někdo nemyslel, že na náklady festivalu si Bárta objednal skladbu. V programu festivalu jsou i vystoupení s hudbou Leoše Janáčka. Bude uvedena část z esejů spisovatele Milana Kundery Můj Janáček s hudebním doprovodem. Kundera se ptá: je Janáček „jen zajímavým skladatelem jakéhosi exotického koutu Evropy, anebo jedním z tvůrců moderní světové hudby“? Takhle se ale Kundera ptal před skoro třiceti lety, kdy ještě Janáček nepatřil k tak světově uváděným autorům, jako dnes, kdy je považován za jednoho z největších skladatelů vůbec.

Kdo je podle Vás Leoš Janáček?

Určitě je jeden z pilířů hudby 20. století. Pro mě, pro Kunderu, ale i pro mnoho jiných je to jeden z těch největších zjevů západoevropské hudby spolu s Bachem, Beethovenem, Brahmsem, Mozartem a Schubertem. Patří mezi ně, ale mnoho lidí si to vůbec neuvědomuje. Antonín Dvořák má v našich končinách svatozář, ale Janáček je do určité míry opomíjen. Dvořák bude vždycky srovnávaný s Brahmsem, hlavně v západních zemích. Byl Brahmsovou tvorbou ovlivněn, což je jeho slabina. Když chce Němec poslouchat Brahmse, tak poslouchá Brahmse a ne Dvořáka. Dvořák je unikátní a je svůj, ale ten vliv je v jeho hudbě velice zřetelný. Kdežto Janáček, stejně jako všechny ty vrcholné zjevy, je svůj.

A právě to je jeho největší devíza? To, že zůstal svůj?

Není. On je navíc při té své invenci a kráse hudby originální. To je ta devíza, která z něj činí ten monument, neopakovatelného Janáčka. Ve výtvarném umění je to to samé. Před sto lety se třeba narodil nějaký malíř, velký zjev, který se dneska platí miliony dolarů. Pak se narodil člověk padesát let po něm, dělá stejně krásné věci, ale dělá to podobně. Nebo to dělá po svém, ale vychází z tvorby toho malíře, to pak nemá prakticky žádnou hodnotu. Je to kruté, ale je to tak. Janáček je zkrátka naprostý originál, nejenom v hudbě 20. století. Kundera o tom píše, je to velice zajímavá kniha esejů. Bohužel vyprodaná, ale doporučuji ji každému. Je jeden z nekrásnějších textů o hudbě, který kdy vznikl.

V programu letošního festivalu mě velmi zaujala houslistka Gabriela Vermelho, protože to není klasická interpretka klasické hudby. Spíš crossoverová, tedy mezižánrová muzikantka. Jak vás vlastně napadlo zařadit ji do programu festivalu?

My jsme na každém ročníku měli nějaký projekt, který byl mimo, posluchači si mohou vzpomenout například na jedno z mála provedení skladby Atomové srdce matky od kapely Pink Floyd v chrámu sv. Barbory. To bylo v rámci šestého ročníku festivalu. Šlo o úspěšné spojení klasické hudby s rockovou. Byla to zajímavá skladba kombinující sbor, rockovou kapelu, nebo třeba violoncello a žesťový soubor. Objevil jsem ji tehdy náhodou na Youtube, když ji hráli v Paříži. Po dlouhých peripetiích se nám podařilo sehnat noty a skladbu zaranžovat. Ale v průběhu jednotlivých ročníků mezinárodního hudebního festivalu toho bylo mnohem víc mimo záběr klasické hudby, v chrámu svaté Barbory zpíval například Dan Bárta, do Kutné Hory přijela také Iva Bittová.

Vraťme se ale ke Gabriele Vermelho. Proč je letos právě ona tou kartou, na kterou jste vsadil takříkajíc mimo žánr?

Viděl jsem nějaký televizní portrét a velice mě zaujala. Živě jsem ji ještě neslyšel, to se přiznám. Ale líbí se mi ty její věci, které dělá. Možná bych ji zařadil do směru Ivy Bittové. Kombinuje zpěv s houslemi, improvizaci s kompozicí, různě kombinuje i nástrojová spojení.

Mezinárodní hudební festival je jakousi hudební dílnou, hudebníci a hosté nacvičují program až bezprostředně před koncerty. Jde o méně obvyklý způsob, nicméně o podobnou dramaturgii požádal třeba i prestižní festival Dvořákova Praha. V čem je tenhle způsob dramaturgie výhodný a v čem naopak náročný?

Jde o specifikum tohoto festivalu. Tenhle koncept festivalu, který se tvoří vlastně až na místě, není v zahraničním kontextu nic nového, tam je podobných festivalů v létě spousta. Muzikanti se sejdou a nacvičují až na místě, někdy před koncertem zvládnou dvě zkoušky, jindy jen jednu. U nás je to méně obvyklé, dramaturg festivalu většinou vybírá z dopředu nahraných skladeb. Podobný koncept, jako má festival v Kutné Hoře, má jeden velmi důležitý předpoklad: hudebníci včetně dramaturga si musejí po hudební stránce rozumět, ideálně ale také lidsky. Musejí být flexibilní a schopní naslouchat jeden druhému. Musejí mít kvality těch nejlepších hudebníků s tím, že jejich ego nepřevyšuje ostatní. Nejsou to ty typičtí sólisté. Velkou výhodou je to, že tenhle způsob dramaturgie má velký drive, hlavně pro posluchače. Pro hudebníky to není rutina a zaměstnání a v tom konečném projevu je to pak cítit. Prvek náhody, improvizace i to, že někdo udělá něco jinak, je to, co cítí i posluchač, který není hudebně vzdělaný.

Kutnohorské stříbro

Nevím, kolik stříbra se ještě nachází pod Kutnou Horou, ale je jisté, že starobylé město má vedle řady architektonických památek a genia loci historického jádra jeden kulturní stříbrný poklad – Mezinárodní hudební festival Kutná Hora (mfkh.cz). Název sice není objevný, zato obsah koncertní série ano. Letos zahajuje druhé desetiletí a mezi 2. a 10. červnem naplní hudbou chrám sv. Barbory, sousedící kapli Božího těla, Knížecí dům, kostel sv. Jana Nepomuckého a při postludiu kostel Zvěstování Panny Marie v Bohdanči u Kutné Hory.

O konceptu festivalu jsem psal několikrát (například zde). Spiritus agens, dramaturg a ředitel festivalu violoncellista Jiří Bárta, pozve do města UNESCO svoje přátele nebo hudebníky, jichž si váží či je potkal na svých cestách světem a na místě dostudují programy koncertů. Náročnost tohoto systému tvůrčí dílny samozřejmě vede k tomu, že se jména během doby hodně opakují, nicméně je to kupodivu k prospěchu celkového díla. Jednak je zaručena stálá nadprůměrná umělecká úroveň, jednak pan Bárta může klidně spát s vědomím, že se vše podaří včas a dle jeho představ nastudovat a provést. Nejinak tomu bude i letos.

Nejcennější je však, vedle nadšení hudebníků a unikátní atmosféry večerů, dramaturgie. Použiji-li vzletnou a trochu nadsazenou metaforu, panu Bártovi se podařilo nalézt „svatý grál“ komorní hudby – vyváženou kombinaci náročnosti a posluchačské atraktivnosti.

Nejprve k interpretům. Vedle jistoty Jiřího Bárty je třeba zmínit z českých jmen kytaristu Pavla Steidla, který festival otevře, klavíristy Lukáše Vondráčka a Terezii Fialovou, houslisty Romana Patočku, Martinu Bačovou a Matouše Pěrušku, violistu Karla Untermüllera… Kutná Hora také propaguje zatím málo známé české osobnosti, příkladem budiž cellistka Kristina Vocetková, která založila duo s Matoušem Pěruškou a studuje na Liszt Ferenc Academy, hornista Mikuláš Koska nebo fagotista Jan Hudeček. Pravidelnými kutnohorskými hosty jsou klavírista Konstantin Lifschitz a klarinetista Michel Raison. Novými zahraničními jmény budou barytonista Rafael Fingerlos (rafaelfingerlos.com) a klavírista Sascha El Mouissi (saschaelmouissi.com). Dobrou volbou je výborná houslistka Corinne Chapelle a zvláště zpěvačka (i houslistka) Gabriela Vermelho, jejíž večer Pod povrchem slibuje zajímavou hudební hostinu. (Působí v oblasti klasické hudby, chansonu, jazzu a rockové alternativy. Je primáriem smyčcového kvarteta Gadrew Way, v roce 2013 založila hudební skupinu GaRe, s níž  se věnuje pouze autorské hudbě. Vystupuje sólově i s předními umělci současné hudební generace. Je držitelkou ceny divadelních kritiků Alfreda Radoka v kategorii Talent roku 2005.)

V Kutné Hoře zahraje, například v Praze neznámý, soubor Musica Minore, jenž byl založen v roce 2007 a je tělesem, které interpretuje komorní hudbu od baroka po současnost, včetně vlastní tvorby. (Impulsem ke vzniku byl společný zájem o „muzicírování v malém“.  Hudbu s obvyklým označením „vážná“  by však tento soubor ve svém podání nazval raději jako hudbu velmi živou a plnou energie. Musica Minore střídá různá komorní uskupení v rámci jednoho koncertního programu.)

Z dobře sestavené dramaturgie vybírám namátkou několik doslova fundamentálních titulů: Schubertova Klavírní sonáta č. 21 B dur (Vondráček), V. Novák: Vzpomínky (Lifschitz), Bartók: Kontrasty pro klarinet, housle a klavír (Raison), Schumann: Dichterliebe (Fingerlos), Schönberg: sextet Zjasněná noc, Schubert: Die Winterreise(Fingerlos), Bruch: Oktet.  Kutná Hora by mohla na počátku června opět objevit poklad.

Zdroj:  https://www.casopisharmonie.cz/komentare/kutnohorske-stribro.html

Mezinárodní festival komorní hudby Kutná Hora podesáté

Letošní jubilejní, již desátý ročník kutnohorského festivalu komorní hudby klade nejednu bilanční otázku. Nejen co všechno se za těch deset let podařilo, ale co se podařilo uskutečnit především. Na prvním místě je třeba zdůraznit evidentní, nezpochybnitelnou prosperitu festivalu. Když roku 2008 začínal, vůbec nebylo jisté, jak to s ním dopadne, neboť předtím zdejší Kruh přátel hudby doslova „zhynul na úbytě“, a s nezájmem publika bylo tudíž třeba počítat. Leč nestalo se tak a bilance těch deseti ročníků kromě jiného ukazuje, že právě Kutná Hora se ostatním hudebním festivalům stala příkladem co do zvýznamnění komorní hudby ve spektru dramaturgických koncepcí. Stalo se pravidlem, že festival pokaždé něčím novým překvapí – dramaturgicky, volbou interpretů, a také vynalézavými inovacemi rázu ideového.

Nové tváře festivalu

Hned na začátku festivalového týdne po víkendovém zahájení to byly dvě nové, mladé a svým projevem výrazné osobnosti v kolektivu interpretů, které na sebe upozornily samostatným recitálem v chrámu sv. Barbory (5. 6.) – houslista Alexander Sitkovetsky pocházející z Moskvy a klavíristka čínského původu Wu Qian se tu objevili poprvé a okamžitě zaujali. Oba jsou etablovaní ve Velké Británii a trvale spolupracují, mj. ve vlastním Sitkovetského klavírním triu. A. Sitkovetsky v proslulé Chaconne d moll z Partity č. 2 pro sólové housle (BWV 1004) Johanna Sebastiana Bacha prokázal, že míří vysoko, a navíc s bezpečným nadhledem. Lákavým dramatismem prozíravě šetřil, pamatoval na lyrická „zastavení“, aby pak imponoval velkolepou kulminací na závěr. Z dalších čísel programu přinesla vítané oživení po interpretační i stylové stránce skladba „Wie der alte Leiermann“ pro housle a klavír (Starý flašinetář) současného autora Leonida Desjatnikova (1955) jako pocta dávné Schubertovy anticipace minimalismu. V Sonátě pro housle a klavír č. 3 c moll Edvarda Griega na závěr oba partneři (zřetelně a permanentně budovanou linií houslového partu i přizpůsobivě invenčním klavírem) ukázali, že jsou skutečnými mistry působivých proměn a neselhávajícího gradačního tahu.

Extravagantní klavír a kytara

Loňský i letošní rok přišel s originálním nápadem realizovat názorný průnik do přebohatého odkazu klavírní kompozice a hry v podobě akce nazvané Piano extravaganza. Vyslechli jsme pozoruhodné skladby, které i ostřílení návštěvníci koncertů sotva kdy mohli slyšet – jak co do počtu rukou a tím i interpretů na jednom klavíru, tak co do počtu nástrojů samotných, jejich různých kombinací atd. Letos tu excelovaly již zmíněná Wu Qian spolu s Terezií Fialovou, obě jako velice dělné interpretky i v dalším průběhu festivalu disponující vyspělým projevem jak sólistickým, tak komorním, spolu s mladičkou Aylou Bártovou.

Letos se ovšem hřmotným klavírům dostalo přímo dialektického až extrémně subtilního protipólu v podobě kytary. A můžeme konstatovat rovnou, že večer Guitar extravaganza se uprostřed řady koncertů stal v kapli Božího těla (7. 6.) jednou z festivalových dominant. Dodejme, že kytara se za těch deset ročníků na festivalu ocitla poprvé. Dramaturgická inovace měla opravdu šťastnou ruku, když zvolila interpreta nad jiné povolaného, Pavla Steidla, jenž náleží k nejkompetentnějším mistrům svého nástroje v rámci planety. Znalci kytarového repertoáru jistě ocenili dramaturgickou skladbu programu, v němž vedle skutečných monumentů paradoxně stanul dobový kompoziční průměr, neřkuli dokonce banální drobnosti. To byl případ výběru z 42 Ghiribizzi Niccolò Paganiniho, subtilních, krátkých, hráčsky nenáročných útvarů (ghiribizzo v italštině znamená rozmar). P. Steidl je zahrál (poté, co mimo tištěný program úvodem přednesl kytarovou Suitu českého barokního autora Jana Antonína Losyho) na dobově adekvátním nástroji, renovované „biedermeierovské“ kytaře, ovšem k prvku témbrové autenticity musíme okamžitě přičíst nevyčerpatelné spektrum interpretační vynalézavosti, kterou tyto jednoduché maličkosti dokázal obdařit. Překvapivé zážitky pokračovaly další skladbou, kde se protagonista večera předvedl i autorsky, a sice skladbou … a ty taky jdi do Ithaky, postmodernisticky laděným gejzírem virtuózních efektů, jenž se zároveň vyjevuje jako promyšlený a vyvážený celek, zde konkrétně ozvláštněný alikvótními tóny tvořenými s pomocí otevřených úst. Pendantem P. Steidla na mezinárodní kytarové scéně je letošní jubilant, italský kytarový virtuos, skladatel a pedagog Carlo Domeniconi (1947), k jehož poctě tu zazněly jeho dvě skladby – Hommage a Jimi Hendrix, napsaná na paměť americké rockové legendy, a Pět kusů pro kytaru a violoncello. Pocta Hendrixovi náleží ke kmenovým opusům Steidlova repertoáru a interpret jí suverénním zdoláním propastných technických úskalí i svým charakteristickým „dotvářecím“ smyslem dává vše, aby náležitě zapůsobila a vyzněla – kromě jiného i díky jí zpětně domýšlíme jeho Ithaku. Pět kusů – společně s Jiřím Bártou – názorně ilustrovalo Steidlovo citlivé a originální komorní partnerství. Tím byla vlastně definována náladově i kompozičně poněkud odlehčená druhá polovina programu jako doklad biedermeierovského komorního muzicírování s kytarou, konkrétně Paganiniho Triem pro housle, violoncello a kytaru a Kvartetem pro flétnu, violu, violoncello a kytaru Franze Schuberta (D 96). Jestliže právě kytara letos natolik ozvláštnila zdejší festivalové dění, pak vyslovíme přání, aby se do Kutné Hory s dalšími interprety nadále vracela.

Brahmsovská trojjedinost a duální konfrontace

Festivalová dramaturgie záslužně připomenula letošní poněkud skryté 120. výročí úmrtí Johannesa Brahmse nanejvýš nápaditým uvedením jedinečné trojice jeho dobou vzniku za sebou bezprostředně jdoucích komorních děl (8. 6.) – konkrétně opusů 99 (Sonáta pro klavír a violoncello č. 2 F dur), 100 (Sonáta pro klavír a housle A dur) a 101 (Trio pro klavír, housle a violoncello c moll). Jde o skladby napsané „jednoho šťastného léta“, konkrétně 1886, na dovolené u Thunského jezera v úpatí bernských Alp ve Švýcarsku. Ke kongeniálně prožitému a vyjádřenému provedení neopakovatelného triptychu se sešli Wu Quian a A. Sitkovetsky spolu s violoncellistou Jiřím Bártou. Mnohotvárná výslednice oscilovala mezi bouřlivou velkorysostí a lyrickou něhou (violoncellová sonáta), razantním nasazením a pečlivou propracovaností (houslová sonáta) a při vší různorodosti zúčastněných individualit vzornou, výrazově zapálenou a přesvědčivě zvládnutou kolektivní strukturou (trio).

Domnívám se, že jestliže něco obzvlášť mělo charakterizovat a ozvláštnit letošní jubilejní festivalový ročník, pak to byl princip ideové duality konfrontující jedinečné kompozice spolu s jedinečnými tvůrčími zjevy. Tento aspekt je třeba především „vytknout před závorku“, neboť koncerty tímto principem vymezené přinesly zároveň úchvatné zážitky po stránce interpretační. Takovým počinem rozhodně byla pozdně večerní Noc zrození a konce v chrámu sv. Barbory (7. 6.), která ve zcela potemnělém prostoru chrámové lodi, prostoupeném leckdy možná diskutabilními videoprojekcemi, uvedla obsahově fatálně vymezená díla propojená originálně novodobým, i když navzájem individuálně rozdílným hudebním výrazivem – Quatuor pour la naissance současného polského autora Zygmunta Krauzeho (1938), smyčcový kvartet inspirovaný narozením syna, a proslulý nadčasový Quatuor pour la fin du temps Oliviera Messiaena – Kvartet pro konec času, zrozený v atmosféře koncentračního tábora za druhé světové války. Ve stejném chrámovém prostoru se odehrávaly další dva poučně „konfrontační“ koncerty – Vivat Amadeus – Schubert (9. 6.) a Vivat Amadeus – Beethoven (10. 6.) porovnávající vybrané komorní skladby Wolfganga Amadea Mozarta s díly jeho následovníků.

A Postludium na závěr

V souladu s oblíbeným rčením to nejlepší nakonec, jež v tomto případě poopravíme na to opravdu zvláštní ba jedinečné nakonec, jsme sledovali poslední koncert, nedělní odpolední festivalové Postludium (11. 6.), situované do kostela sv. Petra a Pavla v Čáslavi a věnované odkazu skladatele, etnografa a pedagoga Zoltána Kodálye, dnes již klasika novodobé maďarské hudby. Kodály se mj. věnoval i hře na violoncello, a právě tento aspekt výmluvně připomenul Jiří Bárta Sonátou pro sólové violoncello, op. 8. Bárta tak reminiscenčně navázal na Bachovy Suity pro sólové violoncello, které tu přede dvěma roky souborně provedl, a budiž řečeno, že něco podobného měl asi na mysli i Kodály. Interpret třívětou skladbu pojal ve výrazově robustní, v první větě až syrově heroické koncepci, kterou podmanivým kontrastem vyvážil jakoby z temnoty na světlo se nořivší větou druhou. S minimální prodlevou nastoupilo virtuózně impozantní, střemhlavé finále. Konfrontační dualita, charakteristická právě pro letošní festivalový ročník, měla ještě rezonovat v programu tohoto posledního, vůbec ne „apendixového“ koncertu, a to mnohotvárně proměnlivým dialogem dvou nástrojů a dvou interpretů v rovněž třívětém Duu pro housle a violoncello, op. 7 s účastí houslisty Romana Patočky. Oba interpreti se angažovaně a mistrně vcítili do vypjatě konfrontační atmosféry svých partů a předvedli hudbu dramaticky zvrásněnou a strhující, ale také lyricky zamyšlenou a něžnou v prostřední pomalé větě. Duo tak vygradovalo účin předchozí sólové sonáty a teprve zde jsme nabyli pravého dojmu, že festival definitivně končí. Zcela na závěr našeho ohlédnutí se zadostiučiněním konstatujeme, že kutnohorský festival má o sebe dobře postaráno – na koncertech bývá „plno“. Za těch deset let se stal nepostradatelnou kulturní akcí nejen návštěvníků, ale především obyvatel Kutné Hory.

Vážená a milá paní Ferlesová,

musím Vám a celému organizačnímu štábu Festivalu vyseknout ohromnou poklonu!! Tentokrát jsem se účastnila bohužel jen dvou koncertů (v minulých letech jich bylo mnohem více)….to proto, že jsem hodně času věnovala Pražskému jaru, ale oba koncerty, jak ten s panem Mistrem!!! Steidlem, tak ten závěrečný byly pro mne úžasným zážitkem!! Nejen svou náplní, fantastickým podáním provedeného programu, ale musím vyzdvihnout krásnou, milou a úplně domácí atmosféru, kdy jsem měla pocit, že se staráte o blaho každého diváka!!! I jak paní ředitelka v kapli Božího těla rozdávala katalogy, aby si měli ti, co se rozhodli sedět na schodech, na co sednout!!!!!! Ale vůbec Vaše milé a tolik přátelské jednání s námi posluchači se jen tak nevidí!!! Mám mnoho srovnání…např. s Prahou, kde se o diváky starají najaté agentury, ale u Vás je zřejmé, že festival je Vaše ,,dítě“, a že Vám záleží v každý moment na jeho úspěchu. Moc Vám děkuji za to, že jsem si chvíle v KH mohla krásně užít a slibuji, že se napřesrok znovu budu zajímat o to, co jste pro nás připravili!!! S velkou pochvalou a s pozdravem

Moc Vám Všem děkujeme!!

Magdalena Zikmundová

Dobrý den všem.

Vždycky si říkám, co nového je možné přinést, v čem hledat nějakou odlišnost od toho, co jsme už viděli a slyšeli.

Vyslechnu další koncert a sám sobě vyčítám, proč se snažím něco hledat, když po téměř každém koncertu odcházím pozitivně rozrušen a chci si vše ujasnit především sám v sobě.

První tři dny nádhera ! Je tu (bez nadsázky) opět to,  na co jsme mnozí celý rok čekali.

Sobotní preludium – jistota, profesionalita, krása !

V neděli Smetana a Schumann, to vše se stále dokonalejším klavírem Terezky Fialové, obdivovanými a v Kutné Hoře tolik poptávanými tklivými houslemi Romana Patočky a brilantní violou Karla Untermüllera a samozřejmě virtuózní, emotivní tón páně Bártova violoncella.

A včera opět rozšíření nabídky, další lahůdka, není třeba slov, hudbou lze vyjádřit více!  Alexander Sitkovetsky s manželkou. Krásný, intenzivní zážitek, přesvědčivý spontánní až strhující projev a pro mnohé z nás, včetně mne, neslyšené a podmanivě zahrané věci Desyatnikova a Griega Děkuji mnohokrát !

Myslím, že je nás víc, kteří to tak nějak podobně vnímáme a přejeme si, aby silný zážitek ze své hudby v Kutné Hoře měli i interpreti.

Protože i v tom vidíme naději pro budoucnost „našeho“ festivalu.

Ještě jednou děkuji

Talanda

Mezinárodní hudební festival Kutná Hora letos zahájilo Eben Trio

Mezinárodní hudební festival Kutná hora zahájil v neděli 4. června svůj jubilejní desátý ročník. Ten podobně jako v minulých letech láká návštěvníky nejen na krásné kutnohorské chrámové prostory, jež se během festivalu mění v koncertní sály, ale především na atraktivní dramaturgii, přinášející řadu zajímavých děl z oblasti komorní hudby. V případě zahajovacího koncertu organizátoři vsadili na „klasiku“ v podobě Smetanova Tria g moll op. 15 a Schumannova Kvarteta pro klavír, housle, violu a violoncello Es dur op. 47. Jak bylo uvedeno v programu, tato díla nezazněla na festivalu poprvé, ovšem na zvláštní přání posluchačů i samotných interpretů byla letos znovu uvedena.

Není se čemu divit. Zvláště Smetanovo Trio je často i širší posluchačské veřejnosti skladbou dobře známou a každé jeho provedení je tak spjato s jistým očekáváním, jež mohou interpreti zklamat, naplnit nebo dokonce předčít. Snad mohu hned na úvod prozradit, že trio Roman Patočka(housle), Jiří Bárta (violoncello) a Terezie Fialová (klavír) lze bez pochyby zařadit do poslední z výše zmíněných kategorií. Trojice, jinak působící jako Eben Trio, je složena z hudebníků par excellence, což však samo o sobě pro dobrou komorní hru nestačí. Důležitá je správná komunikace, schopnost poskytnout kolegům prostor, jít jim takzvaně „naproti“ a především umět se vcítit, což bylo v tento večer splněno beze zbytku. Hráči se přitom museli vypořádat s problémy souvisejícími s prostory chrámu svaté Barbory, jež jsou bezpochyby úchvatné, ale pro potřeby komorního koncertu ne zcela vhodné. Své by o tom mohl vyprávět Jiří Bárta, jehož nástroj vlhké prostředí sakristie rozladilo do té míry, že se Smetana musel po několika úvodních taktech začínat znovu. Ladění potom Bártu trápilo po celý zbytek večera, nikdy však natolik, aby tím nějak výrazně narušil průběh hry či to dal na sobě znát.

Dramatický vstup houslí Jana Patočky v Moderato assai první věty jsme si tak měli možnost vyslechnout hned dvakrát, pokaždé se silným nábojem, který prostupoval celou skladbou. Právě housle se vzhledem ke kostelní akustice držely zvukově v popředí víceméně po celou dobu, Patočka si toho však byl očividně vědom a snažil se v rámci možností ustoupit svým kolegům. Dostatečný prostor tak dostal nejen Jiří Bárta, jehož bohatý, sytý tón dodával skladbě zajímavý, syrový nádech, ale také Terezie Fialová, která – ač pevně ukotvena v klaviatuře – hrála s neuvěřitelnou lehkostí. Zejména rychlé běhy pravé ruky v závěrečné větě měly v jejím podání doslova lesklý, „kovový“ zvuk, umně si poradila také s pedalizací, s níž zacházela spíše úsporně. Brilantní souhra dodala hudbě úžasnou vzdušnost, díky níž skladba krásně „dýchala“. Pouze ve vypjatých dramatických částech se pak hráči nebáli jít do potřebného mohutného zvuku, který byl sice zcela v souladu s charakterem díla, avšak v akustických podmínkách chrámu se ve výsledku slil v jedno.

Schumannův Kvartet pro klavír, housle, violu a violoncello Es dur op. 47 přinesl odlehčenější hudbu poklidnějšího charakteru, jíž však nechyběla energičnost. Obsazení se za tímto účelem rozrostlo o violu Karla Untermüllera, mimo jiné člena Haroldova kvarteta, která nejen skvěle dokreslovala barvu tohoto zajímavého obsazení, ale byla ostatním po celou dobu rovnocenným partnerem. Zejména pak v kontrapunktické závěrečné větě, v níž autor nešetřil rychlými pasážemi. Ty se ostatně objevily již v rozverném scherzu druhé věty, která zazněla ve velmi rychlém tempu a obdivuhodně nízké dynamice, doprovázela jakoby samozřejmou lehkostí, dodávající této části potřebný „šmrnc“. Nejpůsobivějším však bylo neuvěřitelné vřelé, lyrické Andante cantabile, jehož kouzlo umocňovala atmosféra chrámu a decentně nasvícené pódium, na němž nechyběly svíčky. Jednotlivé smyčce se střídaly v překrásně klenutých frázích pomalu plynoucí hudby, která všechny přítomné na krátký okamžik doslova přenesla do jiného světa. Tuto krásu v samotném závěru narušilo vyzvánění mobilního telefonu, u nějž jsem po zážitcích z poslední doby ocenila, že jej majitel téměř okamžitě vypnul. Perlivé Presto závěrečné věty fantasticky uzavřelo tento poutavý večer, který je jistě jedním z mnoha, jež tento výjimečný festival v následujících dnech nabídne. Neváhejte tedy této možnosti využít a moc prosím – nejen zde –  vypínejte zvonění.

Hodnocení autorky recenze: 90%

Mezinárodní hudební festival Kutná Hora 2017
Zahajovací koncert
Jiří Bárta (violoncello)
Terezie Fialová (klavír)
Roman Patočka (housle)
Karel Untermüller (viola)
4. června 2017 chrám sv. Barbory Kutná Hora

program:
Bedřich Smetana: Trio pro housle, violoncello a klavír g moll, op. 15
Robert Schumann: Kvartet pro klavír, housle, violu a violoncello Es dur, op. 47

Zdroj: https://operaplus.cz/mezinarodni-hudebni-festival-kutna-hora-letos-zahajilo-eben-trio/

Mezinárodní hudební festival Kutná Hora 2016

Letos již devátý festivalový ročník (4. – 12. 6.) přichystal pro své návštěvníky v tradičních kutnohorských chrámových prostorách plnících tak funkci koncertních síní celkem deset dramaturgicky vynalézavých a posluchačsky lákavých koncertů komorní hudby, kterou v běžném provozu slýcháme jen vzácně, popřípadě vůbec ne. To bývá pokaždé zdařile kombinováno s kriteriem zastoupení jubilujících autorů. Na ně především se soustředil zahajovací koncert v chrámu sv. Barbory, kde vedle 175. výročí narození Antonína Dvořáka byli připomenuti u nás méně známí autoři ruské provenience – 155. výročím narození a 110. výročím úmrtí Dvořákova mladšího současníka, pozdního romantika Antona Stěpanoviče Arenského (1861-1906) spolu s 20. výročím úmrtí polsko-ruského modernisty Mieczyslawa Weinberga (1919-1996).

Programově i geograficky blízko měl k tomu koncert z děl dalších jubilantů v Jezuitské koleji (7. 6.). Jan Mráček (housle), Jiří Bárta (violoncello), Terezie Fialová (klavír) s hluboce zainteresovaným prožitkem a mistrnou technikou názorně poukázali na překvapivou amplitudu rozprostírající se mezi dvěma Klavírními trii (č. 1, op. 8 a č. 2, op. 67) Dmitrije Šostakoviče (110. výročí narození). Impozantní bylo provedení Kvartetu pro housle, violu, violoncello a klavír (ještě s violistou Karlem Untermüllerem) současného lotyšského autora Peterise Vaskse (70. výročí narození). Obklopen Šostakovičovými Trii Vasksův Kvartet odhalil, jak překvapivě jednoduchými prostředky lze pracovat a zároveň docílit maximálního účinku. Ve vnitřní „prokrvenosti nekonečných ploch“ se interpreti přesvědčivě utkali s dynamickými kontrasty, dramatickými předěly a zlomy a publikum konfrontovali s nejedním překvapením.

Jak lze dramaturgickou nápaditost skloubit s přítomností skvělých interpretů názorně demonstroval výběr a provedení děl stylově odlišných, a přece spřízněných volbou obsazení. Mám na mysli Kvintet pro klarinet, lesní roh, housle, violoncello a klavír, op. 42 Zdeňka Fibicha (6. 6.) a Sextet C dur pro klarinet, lesní roh, housle, violu, violoncello a klavír, op. 37 Ernö Dohnányiho (10. 6.). Pravidelný host festivalu, francouzský klarinetista Michel Raison obdařený sólistickým nadhledem i komorním vcítěním a naopak nová „tvář“, hornistka Kateřina Javůrková, disponující nejen citlivým tónovým témbrem, ale i kvalitní technickou stránkou komorní souhry, se zasloužili o nadmíru působivý zážitek z poslechu jedinečných děl svého druhu.

Na festivalu jsme tentokrát v chrámové lodi sv. Barbory mohli postrádat grandiózní kreace z oblasti či pomezí jazzu, rocku apod., na které jsme byli zvyklí v posledních letech. Jejich místo ve stejném prostoru letos ovšem zaujalo něco, co sílu avantgardního náboje a strhující exprese, jakou každoročně ředitel festivalu Jiří Bárta dramaturgii buduje, posiluje, nabíjí novým nábojem a umocňuje, snad i předčí. Takovým artefaktem – a budiž řečeno, že přímo na piedestalu festivalového vrcholu – se stalo bezprecedentní provedení skutečně vzácně uváděného melodramatického cyklu Pierrot Lunaire, op. 21 Arnolda Schönberga napsaného už v roce 1912. Pod taktovkou dokonale s partiturou obeznámeného a připraveného Tomáše Hály se provedení s maximálním zaujetím a nasazením účastnili Oto Reiprich (flétna, pikola),Michel Raison (klarinet, basklarinet), Chloë Hanslip (housle), Karel Untermüller (viola), Jiří Bárta (violoncello) a Konstantin Lifschitz (klavír). Protagonistkou oněch „třikrát sedmi melodramů“ byla Iva Bittová s udivující lehkostí ztvárňující mluvené slovo v německém originálu a tam, kde bylo třeba nebo se to hodilo, nedílně uplatňující schopnost improvizačního odlehčení, včetně mimiky a gesta. (Pouze připomeneme, že v první polovině programu, ovšem ve zcela odlišné stylové rovině, spolu se Škampovým kvartetem kongeniálně dotvořila výběr z Moravské lidové poezie Leoše Janáčka v novodobé úpravě slovenského autora Vladimíra Godára.)

Bohužel není prostor na spravedlivé zhodnocení a ocenění ostatních koncertů, které by si to jistě zasloužily. Tak alespoň zmíníme ten úplně poslední (12. 6.), příznačně nazvaný „Piano Extravaganza“, jehož se kromě již jmenovaných klavíristů účastnili ještě britský pianista Hamish Milne a naše Ayla Bártová, jako barvitou i poučnou exhibici klavírní hudby (pro dvě ruce nebo dokonce levou ruku, přes čtyřruční klavír až po dva klavíry a skladby pro osm rukou) od baroka po 20. století a navíc skutečně efektní tečku za celým festivalem.

Neobyčejně emotivní Šostakovič a Vasks v Kutné Hoře

IX.ročník Mezinárodního hudebního festivalu Kutná Hora ozdobil v pořadí čtvrtý koncert, tentokráte v GASKu, bývalé Jezuitské koleji. V úterý 7.června zde zazněly dvě klavírní tria Dmitrije Šostakoviče a klavírní kvartet současného lotyšského skladatele Péterise Vaskse.

Samozřejmě o kvalitě zvoleného repertoáru netřeba pochybovat. Ovšem to samo o sobě není zárukou hudebního zážitku. Co však z tohoto komorního koncertu učinilo až nadpozemský umělecký zážitek, byl způsob interpretace. Ovšem, violoncelista Jiří Bárta má se Šostakovičovou hudbou bohaté zkušenosti, ale přesto mne jeho strhující výkon a  výkony všech aktérů na pódiu zasáhly nečekanou silou. K dokonalé hráčské technice i ke schopnosti číst partituru interpreti přidali niterný emoční prožitek, jaký se tak často na pódiích festivalů vážné hudby neobjevuje. Zúčastnění hudebníci skladby v Kutné Hoře formou workshopů pouze nenacvičují, ale pojímají  je za své a do sebe. Navíc většina se kutnohorského festivalu zúčastňuje pravidelně, takže se hudebníci navzájem dobře znají. Hudba se tak proměňuje v silné lidské výpovědi…

Trio pro housle, violoncello a klavír č.1 s moll, op.8  je raným Šostakovičovým dílkem a dokumentuje jeho počáteční bezbřehou hravost a radost z hudby, nezatížené ještě existenciálními a ideologickými tlaky. Mladá britská houslistka Chloë Hanslip, violoncellista Jiří Bárta a ruský pianista ukrajinského původu Konstantin Lifschitz hráli patřičně uvolněně, někdy až rozverně, hodně zpěvně, občas byly patrny i jazzové inspirace.

Šestivětý Kvartet pro housle, violu, violoncello a klavír napsal Vasks v roce 2001. Jde o mimořádně emotivní dílo, které se od meditativního antré vyklene k vrcholu, které posluchače doslova rve na kusy, aby přišla jímavá katarze, jakou jsem snad dosud neslyšel. Úžasně vyzněly sólové party smyčcových nástrojů, dokonce ve spektrálních barvách. S Jiřím Bártou zde hrála jeho kmenová pianistka s Ebenova tria Terezie Fialová, která dokázala nejen udržet napětí uvnitř skladby, ale dokonce jej umocnit až k hmatatelnosti. V tomto nepřetržitém pnutí probíhala kongeniální souhra všech aktérů na pódiu; vedle Fialové a Bárty hráli vskutku znamenitě mladý houslista Jan Mráček, jenž v současné době studuje ve Vídni, a ostřílený violista Karel Untermüller, jinak člen Heroldova kvarteta. Více než půlhodinový kvartet byl odměněn dlouhotrvajícím bouřlivým potleskem.

Následovala přestávka, kterou jsem tentokrát opravdu přivítal (ačkoli jinak ji považuji spíše za narušení), neboť jsem měl pocit, že jsem právě slyšel snad tu nejsugestivnější komorní skladbu v mém dosavadním životě. A kladl jsem si otázku, zda se Šostakovič svým již vyzrálým dílem, které mělo po přestávce následovat, Vasksovi vyrovná. Možná to byla pošetilost, nebo malověrnost vůči velikánovi hudby 20.století, kterého mám ještě k tomu asi i nejvíc naposlouchaného, ale to jsem netušil, že Šostakovičovo Trio pro housle, violoncello a klavír č.2 c moll, op. 67 se co do barevnosti a sugestivity Vasksově skladbě nejen vyrovná, ale leckde ji i překoná. Šostakovič totiž dokáže být nejen progresivní, ale také více melodický, mnohdy až taneční, čerpající z ruské lidové hudby; pak také kontrasty mezi polohami mocněji sytí dramatičnost díla a dodávají mu i jistou narativnost. Bárta, Hanslip a Lifschitz mi, proč to nepřiznat, vyrazili dech! A nejen mně. Celé posluchačské auditorium povstalo k bouřlivým ovacím.

Dají se takové hudební emoce vyjádřit slovy? Natož pak koncert recenzovat, jakkoli posuzovat, když mne ta hudba vlastně zcela smetla ze všednosti a pocitu malosti až někam do jiné dimenze, opravdového světa? Pokusil jsem se onen výjimečný prožitek alespoň přiblížit…

Chvála komorní hudby

IX.ročník Mezinárodního hudebního festivalu Kutná Hora ozdobil v pořadí čtvrtý koncert, tentokráte v GASKu, bývalé Jezuitské koleji. V úterý 7.června zde zazněly dvě klavírní tria Dmitrije Šostakoviče a klavírní kvartet současného lotyšského skladatele Péterise Vaskse.

Samozřejmě o kvalitě zvoleného repertoáru netřeba pochybovat. Ovšem to samo o sobě není zárukou hudebního zážitku. Co však z tohoto komorního koncertu učinilo až nadpozemský umělecký zážitek, byl způsob interpretace. Ovšem, violoncelista Jiří Bárta má se Šostakovičovou hudbou bohaté zkušenosti, ale přesto mne jeho strhující výkon a  výkony všech aktérů na pódiu zasáhly nečekanou silou. K dokonalé hráčské technice i ke schopnosti číst partituru interpreti přidali niterný emoční prožitek, jaký se tak často na pódiích festivalů vážné hudby neobjevuje. Zúčastnění hudebníci skladby v Kutné Hoře formou workshopů pouze nenacvičují, ale pojímají  je za své a do sebe. Navíc většina se kutnohorského festivalu zúčastňuje pravidelně, takže se hudebníci navzájem dobře znají. Hudba se tak proměňuje v silné lidské výpovědi…

Trio pro housle, violoncello a klavír č.1 s moll, op.8  je raným Šostakovičovým dílkem a dokumentuje jeho počáteční bezbřehou hravost a radost z hudby, nezatížené ještě existenciálními a ideologickými tlaky. Mladá britská houslistka Chloë Hanslip, violoncellista Jiří Bárta a ruský pianista ukrajinského původu Konstantin Lifschitz hráli patřičně uvolněně, někdy až rozverně, hodně zpěvně, občas byly patrny i jazzové inspirace.

Šestivětý Kvartet pro housle, violu, violoncello a klavír napsal Vasks v roce 2001. Jde o mimořádně emotivní dílo, které se od meditativního antré vyklene k vrcholu, které posluchače doslova rve na kusy, aby přišla jímavá katarze, jakou jsem snad dosud neslyšel. Úžasně vyzněly sólové party smyčcových nástrojů, dokonce ve spektrálních barvách. S Jiřím Bártou zde hrála jeho kmenová pianistka s Ebenova tria Terezie Fialová, která dokázala nejen udržet napětí uvnitř skladby, ale dokonce jej umocnit až k hmatatelnosti. V tomto nepřetržitém pnutí probíhala kongeniální souhra všech aktérů na pódiu; vedle Fialové a Bárty hráli vskutku znamenitě mladý houslista Jan Mráček, jenž v současné době studuje ve Vídni, a ostřílený violista Karel Untermüller, jinak člen Heroldova kvarteta. Více než půlhodinový kvartet byl odměněn dlouhotrvajícím bouřlivým potleskem.

Následovala přestávka, kterou jsem tentokrát opravdu přivítal (ačkoli jinak ji považuji spíše za narušení), neboť jsem měl pocit, že jsem právě slyšel snad tu nejsugestivnější komorní skladbu v mém dosavadním životě. A kladl jsem si otázku, zda se Šostakovič svým již vyzrálým dílem, které mělo po přestávce následovat, Vasksovi vyrovná. Možná to byla pošetilost, nebo malověrnost vůči velikánovi hudby 20.století, kterého mám ještě k tomu asi i nejvíc naposlouchaného, ale to jsem netušil, že Šostakovičovo Trio pro housle, violoncello a klavír č.2 c moll, op. 67 se co do barevnosti a sugestivity Vasksově skladbě nejen vyrovná, ale leckde ji i překoná. Šostakovič totiž dokáže být nejen progresivní, ale také více melodický, mnohdy až taneční, čerpající z ruské lidové hudby; pak také kontrasty mezi polohami mocněji sytí dramatičnost díla a dodávají mu i jistou narativnost. Bárta, Hanslip a Lifschitz mi, proč to nepřiznat, vyrazili dech! A nejen mně. Celé posluchačské auditorium povstalo k bouřlivým ovacím.

Dají se takové hudební emoce vyjádřit slovy? Natož pak koncert recenzovat, jakkoli posuzovat, když mne ta hudba vlastně zcela smetla ze všednosti a pocitu malosti až někam do jiné dimenze, opravdového světa? Pokusil jsem se onen výjimečný prožitek alespoň přiblížit…

Violoncellista Jiří Bárta má rád koncertní život s adrenalinem

„V Kutné Hoře máme před koncertem dvě zkoušky zcela výjimečně. Vybírám si k sobě hráče, kteří umí mimořádně dobře poslouchat okolní spoluúčinkující jinak bychom programy nebyli schopní tak rychle připravit během jedné zkoušky, který často probíhá i v noci.“

Podobnými slovy Jiří Bárta komentuje přípravu na koncerty MHF Kutná Hora, pro který jako umělecký ředitel připravuje dramaturgii a který spoluzaložil.Kutná Hora jako město s jedinečnou historií nabízí mimořádnou atmosféru pro koncerty typu tvůrčích dílen, kdy je veškerý program na festival umělci připravován až na místě. Jak se vyjádřila v telefonu výkonná ředitelka festivalu, Ing. Alena Turková, Kutná Hora hudbou skutečně žije a festival má mezi obyvateli stále větší podporu.

Jiří Bárta je naším předním violoncellistou, který již od počátku 90. let patří mezi evropskou špičku jako sólový i komorní hráč. Do Kutné Hory si proto především jako spoluhráče zve umělce, se kterými se na koncertních podiích již setkal.

Jiří Bárta bere horečnatou přípravu na festivalové koncerty v časové tísni jako běžný koncertní život úspěšného umělce. „V Kutné Hoře je to více na očích. Ale takto vlastně většina úspěšných umělců ve skutečnosti žije stále. Cestování, zkoušky, koncerty s různými programy.“

Letos se můžeme těšit opět na umělce, kteří jsou v Kutné hoře již známí: klavíristé Konstantin Lifschitz a Terezie Fialová, houslistka Chloë Hanslip, klarinetista Michel Raison a violista Karel Untermüller. Do Kutné Hory ale například nově přijede přední britský klavírista Hamish Milne, který s Jiřím Bártou často v minulosti koncertoval i nahrával. Jiří Bárta se také osobně velmi těší na houslistu Jana Mráčka nebo Ivu Bittovou. Sám si koncerty v historických místech Kutné Hory velmi vychutnává a jak říká, “například chrám sv. Barbory nabízí ke koncertování jedinečnou atmosféru, která vynahradí i jinak nepříliš vhodnou akustiku“.

Jakkoliv tento vynikající violoncellista často vystupuje v zahraničí, snaží se co nejvíce obnovovat vztahy s Kruhy přátel hudby. Na jeho koncerty se můžeme ještě letos těšit nejen v Kutné Hoře, ale také na festivalu Dvořákova Praha nebo Smetanova Litomyšl.

Do Kutné Hory za klenoty komorní hudby

Ve dnech 4. – 12.června proběhne již 9.ročník MEZINÁRODNÍHO HUDEBNÍHO FESTIVALU KUTNÁ HORA. Jeho uměleckým ředitelem a dramaturgem je náš přední violoncellista Jiří Bárta a pořadatelem Lotos s.r.o. (výkonná ředitelka Ing.Alena Turková, produkční Kateřina Ferlesová). Koncerty se opět uskuteční v historických prostorách nádherného města Kutné Hory, jako jsou kaple Božího těla, GaSK (Galerie Středočeského kraje), kostel sv.Jakuba a především Chrám sv.Barbory.

Vedle klasiků Bacha, Haydna, Hummela, Mozarta, Beethovena, Dvořáka či Brucknera zazní také komorní hudba na našich pódiích vzácněji uváděných skladatelů. V sobotu 4.června to bude v kapli Božího těla v rámci koncertu při svíčkách Preludium terezinský autor Hans Krása a jeho „Passacaglia a fuga“ (pro housle, violu a violoncello). Na zahajovacím koncertě v Chrámu sv.Barbory o den později budou uvedeni ruští, potažmo sovětští skladatelé Anton Arenskij a Mieczyslaw Weinberg (původem polský Žid). 6.června bude tamtéž proveden „Kvintet“ (pro klarinet, lesní roh, housle, violoncello a klavír) Zdeňka Fibicha. V GaSKu je 7.června vůbec dramaturgicky výjimečný koncert, sestavený ze dvou „Trií“ Dmitrije Šostakoviče a „Kvarteta“ soudobého lotyšského skladatele Péterise Vaskse. V GaSKu zazní 10.června Ernö Dohnányi, maďarský skladatel minulého století, narozený v Bratislavě a působící od roku 1948 až do své smrti (1960) ve Spojených státech („Sextet C dur, op.37“). Den poté bude v Barboře účinkovat Iva Bittová; nejdříve za doprovodu Škampova kvarteta zazpívá výběr z cyklu Leoše Janáčka „Moravská lidová poezie v písních“ (v úpravě Vladimíra Godára), poté se sextetem složeným z rezidenčních instrumentalistů festivalu legendární melodrama „Pierrot Lunaire, op.21“ Arnolda Schönberga. Závěrečný festivalový koncert 12.června je pak pojat jako Piano Extravaganza, kdy sólově, v duu i triu zahrají naši i zahraniční pianisté skladby Bacha, Alkana, Medtnera, Ravela, Schumanna, Lutoslawského, Dvořáka a Smetany.

Bach, Beethoven a Schumann z Kutné Hory

Jako už každoročně, tak i letos v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Kutná Hora, vyšlo album se záznamem vybraného projektu, jenž zazněl v hlavním koncertním stánku, chrámu sv.Barbory. V rámci letošního 8.ročníku padla volba na ruského klavíristu KONSTANTINA LIFSCHITZE. Ten na třech koncertech (10.-12.června) postupně představil skladby velikánů mezi skladateli, jejichž jména pak tvoří titul CD – „BACH – BEETHOVEN – SCHUMANN (Live at Kutná Hora 2015)“. Album vydala agentura a vydavatelství Lotos, pořadatel festivalu.

Konstantin Lifschitz se kutnohorského festivalu pravidelně účastní. Narodil se v roce 1976 v Charkově, od studií žije v Moskvě. Studoval také v Londýně na Royal Academy Of Music. Patří k nejlepším současným interpretům klávesových děl francouzského baroka, také Rameaua a J.S.Bacha; Lifschitzova nahrávka Goldbergových variací byla v roce 1994 (to mu bylo pouhých 18 let!) dokonce nominována na cenu Grammy! Od roku 2008 vyučuje klasický klavír na univerzitě v Lucernu.

Z Bachova díla na albu zazní sedmnáctiminutová „Francouzská suita d moll“ (BWV 812), první z řady slavných suit pro klávesové nástroje (z roku 1722). Tehdy to byl samozřejmě kladívkový klavír nebo cembalo; Lifschitz ovšem na moderním klavíru dokáže nejen zachovat barokního ducha, ale zároveň obohatit melodičnost právě na úkor repetetivní, perkusivně zabarvené strohosti; měkké, zakulacené tóny se v jeho úhozech pojí do melodicky nadýchaného, zároveň však emočně bohatšího výraziva. V této souvislosti si kladu otázku, jak je možné, že Bach byl ve své době vnímán jako konzervativní a na půl století po jeho smrti upadl téměř v zapomenutí! Naštěstí jej znovuobjevil Mendelssohn-Bartholdy a od první poloviny 19.století začal být postupně hrán. A dnes je tolik moderní…

Ludwig van Beethoven je autorem řady nádherných klavírních sonát, ale „Klavírní sonáta č.30 E dur, op.109“ z roku 1820 patří k těm obsahově intimnějším, originálnějším v přístupu k sonátové formě, z čehož vyvěrala i výrazová pestrost a hloubka. Právě to ruský klavírista ctil, hrál opravdu s citovým ponorem do skladatelova jazyka, kdy odkrýval jeho emocionální rozpoložení v souvislosti s očarováním jednou mladou ženou; skrz tóny prosvítala něha, vyvěrala vroucnost, vřelost, vybuchovala vášeň, dmula všeobjímavost, probleskávala jiskřivá radost, tryskala hravost…

CD vrcholí vskutku výjimečným hudebním vzepětím! V chrámu sv.Barbory stanulo po boku klavíristy Lifschitze smyčcové Bennewitzovo kvarteto, sice mladý, ale již mezinárodně uznávaný český komorní soubor, slovy mnohých kritiků dokonce fenomenální, ohnivě temperamentní, aby společně provedli čtyřvětý „Klavírní kvintet Es dur, op.44“ Roberta Schumanna. Více než půlhodinové dílo je považováno za jedno z nejkrásnějších v romantické komorní literatuře; skladatel ho zkomponoval v roce 1842, tedy v době, kdy u něho ještě nepropukla naplno maniodepresivní psychóza. Hudba je jiskřivá, přitom zvukově hutná, bohatá, melodicky i dynamicky proměnlivá, nesmírně invenční a nápaditá. O dva roky později se u Schumanna projevily první vážné příznaky psychické nemoci, s níž pak zápasil se střídavými stavy euforie a totální deprese deset let, než se rozhodl spáchat sebevraždu skokem z mostu do Rýna. Sice byl zachráněn, ale po návratu domů sám požádal o umístění do psychiatrické léčebny. Zde strávil zbytek života, než v létě 1856 ve věku pouhých 46 let zemřel. Jeho žena Clara pak s mladičkým Johannesem Brahmsem neúnavně propagovala mužovo dílo. Lifschitz s Bennewitzovým kvartetem podali vskutku strhující, oslnivý výkon, plný romantické citlivosti, až rozervanosti, vášně i smutku (2.věta je jímavým smutkem doslova prosycena), také radosti až oslavné (závěrečná věta). Přitom vykreslovali ony typické, teplé schumannovské barvy s nevídanou přirozeností a spontánností, což muselo být tehdy pod chrámovými klenbami až elektrizující, omamné; naštěstí záznam leccos z těchto jedinečností zachoval, což považuji za další klad tohoto alba. Opravdu krásného alba…

A takto zní ona teskná druhá věta Schumannovy kompozice. Sice v jiném podání (a přímo legendárním), ale vězte, že kutnohorská nahrávka se tomu přinejmenším vyrovná:

Mezinárodní festival komorní hudby v Kutné Hoře tentokrát ve znamení Bacha a jazzu

Letošní Mezinárodní festival komorní hudby v Kutné Hoře (6. – 14. 6.) již poosmé nabídl pestrou, vynalézavou a s neutuchající intenzitou hledající a také nalézající dramaturgii žánrově vyhraněnou a současně hudební druhy a žánry působivě proplétající. Vloni byla v souvislosti s Rokem české hudby pozornost věnována české hudbě, letos se jí mj. těšil odkaz Johanna Sebastiana Bacha (1685-1750) a německá hudba vůbec. Souvislost s bachovským výročím je v roce končícím pětkou nasnadě. Kutnohorské festivaly v posledních letech ovšem zvýšenou měrou pulsují rovněž atmosférou a rytmem jazzu, rocku a žánrově spřízněných kombinací s tzv. vážnou hudbou. Letos to bylo obdobné a pravděpodobně ještě intenzivnější než předtím. Přesvědčit jsme se mohli hned při zahajovacím koncertu v neděli večer (7. 6.) v chrámu sv. Barbory (následujícím po charakteristickém festivalovém Preludiu v sousední kapli Božího těla v předchozí den). Karel Košárek s Terezií Fialovou nejprve provedli Sinfoniettu pro čtyřruční klavír, op. 49 Ukrajince Nikolaie Kapustina (1937), autora soustavně kombinujícího klasiku s jazzem. Tato verze původně čtyřvěté skladby (1986) byla určena jako poslechová zkušební „ukázka“ jisté komisi v Moskvě ještě za sovětských časů, nicméně si získala oblibu klavíristů a putuje tak po světě. Je nabita neutuchajícím, navenek působivým a hráčsky náročným proudem svěží hudby. – Blíže jazzu se ocitlo Clarinettino, op. 11 pro klarinet a smyčce Ondřeje Kukala pro autora charakteristicky vtipné (1964). Exponovaně náročný sólový part skvěle provedl francouzský klarinetista Michel Raison (náleží k jednoznačným festivalovým stálicím), punc autenticity svému ranému dílu za dirigentským pultem festivalového ad hoc Ensemble 2015 injektoval sám autor. – Do těsné blízkosti jazzu jsme se dostali poslechem Suity pro violoncello a jazzové klavírní trio francouzského jazzmana, pianisty a skladatele Clauda Bollinga (1937) z roku 1984. Sólový part ponorem i nadhledem sobě vlastním přednesl Jiří Bárta a pianista Karel Košárek, kterého známe především z „klasiky“, okouzlil jazzovým vcítěním i dotvářením se spolehlivou oporou kontrabasisty Petra Dvorského a Martina Nováka u bicích.   Skutečnou “bombou“ a neodolatelným magnetem hlavně pro širší festivalové publikum v beznadějně už od jara vyprodaném „monstrkoncertu“ v chrámu sv. Barbory se stal úterní večer nazvaný „Górecki & Pink Floyd“ (9. 6.). Připomeneme, že poselství „Floydů“ tu zaznělo už před dvěma roky, avšak letošek měl po všech stránkách větší sílu. Těžiště koncertu bylo příznačně předznamenáno Smyčcovým kvartetem č. 1 Already It is Dusk (Už se stmívá) nekompromisního polského avantgardisty Henryka Mikolaje Góreckého (1933-2010) z konce 80. let. Existenciální nálada jednověté skladby, rozprostírající se od nejjemnějších dynamicky a tónově barevných nuancí až po drásavou expresi překvapivě staví na sdělení dětské večerní modlitby s využitím materiálu staré polské písně ze 16. století. Jedinečné a hluboce zainteresované podání Bennewitzovým kvartetem vytvořilo překvapivý a přece tak logický pendant k tomu, co mělo přijít. – Relativně početný kolektiv sólových zpěváků a instrumentalistů Atom Heart Mother Band (pojmenování reflektuje zdejší floydovskou kreaci před dvěma roky) se chopilo desetidílného, snad nejproslulejšího alba britské skupiny Pink Floyd ze 70. let The Dark Side of the Moon (Odvrácená strana Měsíce), aby v nepřetržitém, třičtvrtěhodinovém sledu vskutku tvořivě tlumočilo stále aktuální poselství a s nepolevující intenzitou vehementně aktualizovalo kritiku negativ moderního světa. Z vokalistů – právě vypjatým dynamickým a výrazovým rozsahem i hloubkou a také netušenými peripetiemi – exceloval především Dan Bárta, dále procítěnými vokalízami Tereza Černochová, též průraznými, rozsáhlými a zaníceně expresivními vokálními sóly Filip Benešovský, baskytarista, aranžér a iniciativou rozhodující „muž v pozadí“. Instrumentálním výkonům jednoznačně dominoval saxofonista Marcel Bárta spolu s violoncellistou Jiřím Bártou a Terezií Fialovou u varhan.   Představa i závěry posluchačů mohly být různé, ale nejen já, nýbrž i mnozí další mohli spatřovat a najít ono kýžené choeuf d´oeuvre letošního ročníku až ve festivalovém Postludiu, tedy v nedělním odpoledním koncertu situovaném dokonce mimo Kutnou Horu – do kostela sv. Petra a Pavla v Čáslavi (14. 6.). Jestliže letos měla být připomenuta bachovská výročí, pak čáslavské Postludium vyznělo jako skutečná Pocta J. S. Bachovi, a to v podobě ryze osobního, individuálního vyznaní s univerzálním přesahem. Umělecký ředitel festivalu, tvůrce jeho inspirativní a mnohdy objevné dramaturgie, violoncellista Jiří Bárta, v úplnosti přednesl monumentální komplet Bachovy šestice Suit pro sólové violoncello (BWV 1007-1012), které jsou od začátku minulého století díky legendárnímu Katalánci Pablu Casalsovi věčným mementem všech violoncellistů. Jednotlivé suity mají zdánlivě uniformní, neměnné schéma, avšak jejich provedení nás může přesvědčit o pravém opaku a zjevit jejich rozmanitě utvářený a individualizovaný svět. To se – symbolicky vytknuto „před závorku“ – J. Bártovi opět (po kolikáté už?) jedinečně podařilo. Bárta ve svém chápání Bacha jde dokonce tak daleko, že celému tomuto suitovému kolosu rozumí jako jednolité monumentální kompozici. Jeho kontinuální myšlení v souladu s nadčasovým principem „tady a teď“ se paradoxně vyjevuje v přednesově nespočetně proměnlivých proporcích, takže si zpětně můžeme uvědomit, proč „svého“ Bacha hraje pokaždé jinak a zároveň si tak vysvětlit zdroj i aplikaci jeho zápalu pro jazz. – Už ve Suitě č. 1 G dur byla exponována úzká návaznost některých vět, lehce nadýchnutá kontura melodických článků a o to větší zemitost opěrných basových tónů jako orientačně spolehlivých mezníků. Suitě č. 2 d moll předeslal až překvapivě meditativní a zároveň neklidně přemýšlivé Preludium, v dalším průběhu jako by črtal vyostřenými tempy skrytý dialog s předchozí Suitou, včetně kontrastu robustnosti a hravosti až k závěrečné Gigue. Osobitá kreativita pak expandovala v agogicky uvolněném a témbrově dynamickém traktování akordů a v pointovaném splnění virtuózních nároků až po zcela svobodné nakládání s rozeklanou stylistikou bořící limity notového zápisu – tím vším gradovala Suita č. 3 C dur. Jisté zpřehlednění a výrazové odlehčení (včetně smyků) zpočátku přinesla Suita č. 4 Es dur, ovšem plynulost přetrhla rozeklaná spiccatta v Courante vystřídaná narativní Sarabandou s častými dvojhmaty co by ostrovem klidu, ovšem následující věty se radikálně vzdálily svému původně tanečnímu vzorci na způsob rozhovoru končícím otázkou – co bude dál? Při rekapitulaci provedení dalších dvou Suit bychom jen opakovali mnohé z toho, co už bylo řečeno, nicméně zdůrazníme, že s rostoucími technickými nároky počínaje Suitou č. 5 c moll (mj. s nádhernou připomínkou dobové hry na gambu) mocným proudem rostl a gradoval výrazový dramatismus (vůbec nevadilo, že na vteřinku přetržený motiv byl pohotově „dozpíván“). Ve Suitě č. 6 C dur byl odlehčený výraz (mj. se tak dělo narušením rytmického motorismu) o to frekventovanější a působivější, oč příkřejší meze kladla technika. Místy (např. v Allemande) jsme v této Suitě oprávněně cítili snad nejsilnější momenty celého koncertu. A právě vyhraněné bachovské Postludium Jiřího Bárty s obdobnou intenzitou a podmanivostí poukázalo k jedinečným momentům v zrcadle celého letošního festivalu.

Jiří Bárta využil genius loci čáslavského kostela sv. Petra a Pavla k bachovskému rozjímání

Slovo Postludium má ve své podstatě vznešený význam. Po skončení bohoslužby Postludium uzavíralo hudební mši a svým improvizačním charakterem působilo jako uklidňující dohra. Postludium může mít v tohoto ohledu i význam přenesený, v případě letošního MHF Kutná Hora 2015 byl skutečným Postludiem sólový recitál Jiřího Bárty. Pokud se na letošní kutnohorský festival podíváme jako na „hudební mši“, která začala „Preludiem“ v kapli Božího těla a následnými osmi koncerty publikum v jednotlivých hudebních zastaveních provedla nejkrásnějšími kutnohorskými kostely, bylo Postludium, při kterém zazněl komplet Bachových Suit pro sólové violoncello, skutečným zastavením v čase, meditací, která v každém posluchači nechala plně doznít prožitky kutnohorského hudebního setkání. Ostatně tento nedělní odpolední koncert v kostele sv. Petra a Pavla v Čáslavi byl spíše skutečným dárkem Jiřího Bárty „čáslavským“, a zároveň pozvánkou pro kutnohorské stálé publikum k návštěvě sousedního překrásného raně gotického kostela, který ve své nejstarší části pamatuje krále Přemysla Otakara II… Jakkoliv mohou být obyvatelé Kutné Hory právem pyšní na své historické památky, při návštěvě kostela sv. Petra a Pavla v Čáslavi se každému návštěvníkovi tají dech. Stáří kostela a jeho historické souvislosti při pobytu v těchto posvátných prostorách působí na každého, a je málo míst, které zážitek z provedení kompletu Bachových Suit pro sólové violoncello podpoří tak silným „geniem loci“, jako právě tento kostel. Každý, kdo si pečlivěji prostudoval katalog letošního kutnohorského festivalu, musel vycítit, že si Jiří Bárta sám pro sebe v roli uměleckého ředitele na samotný závěr festivalu přichystal skutečný „oříšek“. Jakkoliv jsou Bachovy Suity pro sólové violoncello v jeho stálém repertoáru už od poloviny devadesátých let, kde je jako komplet poprvé nahrál, jedná se o dílo, které vyžaduje umělcovo plné nasazení i dobrou kondici. Obzvláště, pokud je umělec interpretuje zpaměti, jak bývá u Jiřího Bárty dobrým zvykem. Jiří Bárta sice 3. června komplet Bachových suit s velkým úspěchem zahrál na MHF Janáčkův Máj, v Kutné Hoře ale v období mezi 6. a 13. červnem odehrál celkem 7 koncertů s různým programem, který bylo nutné přes den s kolegy nazkoušet… Ostatně MHF Kutná Hora se do povědomí hudbymilovného publika za svou existenci už zapsal jako týden společného prožívání tvůrčí energie. Jiří Bárta jako své festivalové hudební partnery každoročně zve vynikající české i zahraniční komorní hráče. Veškeré programy, které na koncertech zazní, jsou ale zkoušeny a připravovány až přímo na místě. Tím se v překrásných historických místech Kutné Hory rozehraje pomyslný hudební workshop, který publikum pocitově vtáhne do samotné přípravy koncertů. Tento model přináší své výhody i nevýhody, mezi pozitiva ale patří nová dimenze, kterou na koncertech běžně nevnímáme – přátelství mezi hudebníky, kteří do Kutné Hory přijíždí proto, aby si sami vychutnali a užili společné muzicírování. Jakkoliv do Kutné Hory opět přijeli stálí festivaloví hudebníci – původem ruský klavírista Konstantin Lifschitz, francouzský klarinetista Michel Raison, britská houslista Chloë Hanslip, a čeští umělci – violisté Karel Untermüller a Jakub Fišer, houslista Roman Patočka, klavíristka Terezie Fialová a Bennewitzovo kvarteto, letošní dramaturgie do Kutné Hory nově přivedla také skvělého klavíristu Karla Košárka, dirigenta a skladatele Ondřeje Kukala nebo violoncellistu Lukáše Poláka… Tak jako každoročně, i letošní ročník odvážnou dramaturgií na některých koncertech rozezvučel chrám sv. Barbory hudbou, která publikum zavedla do jiných hudebních sfér. Své kouzlo měl zahajovací koncert s názvem Jazz Meets Classics. V neděli 7. června se v chrámu sv. Barbory setkali společně hudebníci „vážné“ hudby se stálicemi našeho „jazzového nebe“ – kontrabasistou Petrem Dvorským a perkusistou Martinem Novákem…Ještě odvážnější dramaturgie v úterý 9. června propojila spíše duchovně založenou hudbu polského skladatele Henryka Góreckého se skladbou skupiny Pink Floyd – „The Dark Side of the Moon“. V chámu sv. Barbory se vedle Jiřího Bárty představili zpěváci Dan Bárta, Tereza Černochová nebo saxofonista Marcel Bárta se skupinou Atom Heart Mother Band. Na druhou stranu právě v letošním roce MHF Kutná Hora poprvé od prvního ročníku rozezvučel komorní díla také v kutnohorském kostele sv. Jakuba. Umělecký ředitel Jiří Bárta v dalších letech plánuje v tomto překrásném prostoru další koncerty s převážně duchovně založenou hudbou. Letošní dramaturgie ale byla celkově zaměřená na hudbu J. S. Bacha a na hudbu německých autorů všeobecně. Chrám sv. Barbory byl například letos mimo jiné také svědkem programu s děl Maxe Regera a J. S. Bacha, stejně tak celovečerního programu s hudbou L. v. Beethovena. Koncerty v Kutné Hoře byly opět vyprodané, festival má už své publikum, o to zajímavější bylo pozorovat, s jakým zájmem se uskutečnilo závěrečné Postludium v Čáslavi. Komplet Bachových Suit pro sólové violoncello je v případě provedení vynikajícím violoncellistou pro každého pořadatele téměř zaručeným úspěchem z hlediska prodejnosti lístků. Mimochodem, podle informace přímo od Jiřího Bárty byl jeho koncert s kompletem Bachových Suit pro sólové violoncello na MHF Smetanova Litomyšl (30. června, 19.30 hodin, Kapitulní chrám Povýšení sv. Kříže v Litomyšli) vyprodán během pouhých dvou hodin od zahájení prodeje… Jakkoliv byla z Jiřího Bárty po kutnohorském hudebním maratonu oprávněně cítit menší únava, před jeho výkonem v Čáslavi je nutné skutečně smeknout. Zvuk violoncella sice částečně pohltil obrovský prostor kostela, ale náboj jeho hry i celková atmosféra místa publikum doslova očarovaly. Málokdy umělec přímo v kostele zažije „standing ovation“… Ostatně Jiří Bárta dostál svému přirozenému image i v Čáslavi… V úvodu publikum požádal o vypnutí všech telefonů a prosil, aby nikdo nepořizoval fotografie s upřímnými slovy, že koncert pro něj nebude jednoduchý. Byl by spíše naprostý zázrak, kdyby se při tak náročném koncertě na samotný závěr festivalového týdne neobjevil droboučký pamětní výpadek… Jiří Bárta místo jednoduchého „přeskočení“ inkriminovaného místa, jehož „absenci“ by v publiku s největší pravděpodobností nikdo nepostřehl, zcela přirozeně hlasem zanotoval chybějící frázi a v klidu pokračoval dál… Možná právě tento lidský element a přirozenost v celkovém vystupování Jiřího Bárty na podiu mimo jiné způsobil jeho velkou oblibu napříč všemi generacemi festivalového publika. Jiří Bárta jednotlivé suity skutečně vystavěl v jednolitém tahu a ponechal si přitom dost síly na samotný závěr, kdy Suitu č. 6 D dur postupně vygradoval k působivému vrcholu celého kompletu. Ostatně náročnost suit se zvyšuje od prvního k poslednímu číslu a je zajímavé, jak při souborném provedení posluchače každá další suita provádí do stále hlubšího meditačního rozpoložení. Jistě není náhoda, že je kompletní provedení Bachových violoncellových suit u posluchačů tak oblíbené. Jsem samozřejmě na poslech hudby zvyklá. Přesto musím přiznat, že dvouhodinový intenzivní poslech této překrásné hudby v podání lahodného zvuku violoncella, v překrásném kostele sv. Petra a Pavla a v inspirativním provedení Jiřího Bárty, ve mne ještě dlouho dozníval… Jiří Bárta svým provedením skutečně dostál svých slov z rozhovoru, který mi před koncertem poskytl. Bachovy suity hraje naprosto spontánně a své vnitřní uvolnění zcela přenáší na posluchače. Hned následující den, v pondělí 15. června Bachův komplet violoncellových suit zahrál na festivalu Mitte Europa. Koncert na MHF Smetanova Litomyšl je už vyprodaný, zájemci o Bártovo souborné provedení Bachových Suit pro sólové violoncello mají jednu z posledních letošních příležitostí v rámci koncertní řady FOK v kostele sv. Šimona a Judy v Praze (24. listopadu 2015)…

Nadpozemští BB aneb Bárta a Bach v Čáslavi

Violoncellový virtuóz Yo-Yo Ma zahrál Bachovu 6. suitu na nejrušnějším místě v New Yorku, na Times Square. Kolemjdoucí se zastavovali a okouzleně poslouchali, občas mu někdo hodil minci. Aniž by tušili, kdo hraje a co hraje…Sama hudba se prosadila svou silou a krásou. Když v devadesátých letech natočil JIŘÍ BÁRTA všech šest Bachových Suit pro sólové violoncello na dvě CD, získal si celosvětovou slávu. Nikdy jsem je ale neposlouchal všechny na jeden zátah, a tak jsem byl pln očekávání, co se mnou udělají takto naživo, a ještě k tomu všechny…

A tak jsem se vypravil na závěrečný koncert Mezinárodního hudebního festivalu Kutná Hora 2015, jenž se 14. června konal výjimečně mimo Kutnou Horu (a to evidentně kvůli akustickým kvalitám) – v kostele sv.Petra a Pavla v Čáslavi. Právě zde měl Jiří Bárta kompletně provést tyto nejdokonalejší skladby pro sólové violoncello. Koncert se však proměnil v něco nadpozemského…

Ne, nejsem (a nemohu být) v roli recenzenta. Mám Bártovi vytknout to či ono, že občas nějaký tón zaskřípal, zavrzal, nezazněl přesně, že dokonce v jednom místě part dozpíval (!)? Právě z těchto chybiček, drobných nedokonalostí vyvstal monumentální důkaz interpretačního génia. Bachovo dílo je jako sám život. Nedá se interpretovat čistě, notu po notě přesně, v tom nespočívá ona nadpozemská dokonalost. A Bárta nechával rozeznívat celou škálu svého nástroje, jakoby to byl početný smyčcový soubor. Vícehlasy, linoucí se z každé linky, byly fascinující; do nich se místy draly i alikvóty a spektrální rozklady. Bárta dokázal svůj nástroj roztančit i rozesmutnět, rozvášnit i zněžnět, rozezpívat, zkřehnout i rozpálit, odlehčit i zatížit až osudově. Dynamické a výrazové proměny vytvářely portrét člověka od narození až po skonání, se všemi pády a vzlety, vášní, pokorou, vzdorem, něhou, touhou, strachem a okouzlením. Pašije člověka. Tvůrčí extáze. A my, zmámení posluchači… Kus od kusu violoncellový proud hutněl, houstnul, kypěl, stále intenzivněji a naléhavěji obestíral všechny přítomné, pronikal do jejich pórů a buněk, obtáčel, hladil i řezal. A já si ze všeho nejvíc přál, aby to vytržení z pozemské reality trvalo co nejdéle!

Jiří Bárta zahrál vskutku fenomenálně. Pátá suita byla opravdu zčásti temná, skoro jako noc před příchodem kata; Bach zde mimochodem předepisuje přeladit horní strunu o tón níž. Bárta mezi jednotlivými suitami odcházel do ústraní a tam setrvával poměrně dlouho, jakoby ho neutuchající potlesk nezajímal. Asi ho opravdu nezajímal, alespoň potud, aby neztratil koncentraci. Postupem času se interpret dostával do stavu rauše; ostatně v nedávném rozhovoru ve vltavské Telefonotéce řekl, že ke konci kompletního provádění těchto suit má pocit, že violoncello hraje pak už samo, přičemž jeho tělo jakoby se do nástroje převtělilo. Šestá svita dokonce vyžaduje speciální nástroj, a to pětistrunné violoncello; avšak Bárta patří k těm mistrům, kteří tento part zvládají na obyčejném nástroji…

Bravo! A díky!

Výlet do Kutné Hory

Navštívil jsem Mezinárodní hudební festival Kutná Hora 2015. Z hodinové cesty z Prahy byly sice více než tři, ale nepříjemný zážitek z totálně ucpaných silnic odčinila hudba. V chrámu sv. Barbory vytvořily soumrak a decentní osvětlení ve specifickém prostoru zvláštní atmosféru. Na pódium před kněžištěm přišel ruský pianista Konstantin Lifschitz a už s dosednutím vyrval z koncertního křídla Petrof první tóny Beethovenovy Sonáty č. 30 E dur, op. 109. Je to hodně přemýšlivý a pečlivý pianista, takže občas kontrapunkticky složitá faktura zněla (až na některé trylky) i v kostelní akustice transparentně. Pan Lifschitz však spíše Beethovena dobýval, než aby nechal hudbu plynout. Kontrastnost šla někdy až na hranu a éteričnost či něžné šťastné vytržení, avizované v programu, se moc nekonalo. Velmi dobrá však byla variační věta! Podstatně lépe dopadla Beethovenova Klavírní sonáta č. 32 c moll, op. 111, jejíž „mystičnost a jiný svět“ je blízký pianistově světu a asi i naturelu. Pan Lifschitz sice nemá beethovenské charisma například Alfreda Brendela, ba ani Paula Lewise, jenž hrál Beethovena na letošním Pražském jaru, ale jeho interpretace měla překvapivě vysokou úroveň. Aby byla pocta Ludwigu van Beethovenovi totální, vsunul violoncellista Jiří Bárta,  dramaturg festivalu, mezi klavírní sonáty Houslovou sonátu č. 5 F dur, op. 24, která získala v průběhu času  označení „Jarní“. Jestliže houslistka Chloë Hanslip, malá vzrůstem, velká uměleckým mistrovstvím, se s partem něžně mazlila a vychutnala si každičkou frázi, Konstantin Lifschitz nedokázal potlačit svoje ego a pořadí nástrojů v označení sonáty svou hrou vlastně otočil. A tak se mi zároveň tajil dech nad téměř referenční interpretací Britky a byl jsem otráven neotesaností „doprovodu“  se sníženou mírou empatie. Jediné, co bych paní Hanslip vytknul, byla poněkud uspěchaná tempa Allegra a Andante, čímž posluchače ochudila o část poetičnosti této geniální hudby.

Po konci koncertu se lidé přesunuli z chrámu sv. Barbory do blízké  kaple Božího těla. Nokturno bylo poctou Johannu Sebastianu Bachovi. Gotický prostor je pro určitý typ hudby doslova ideální… Občas se stane, že je člověk nečekaně svědkem mimořádného okamžiku. 12. 6. mezi desátou a jedenáctou noční hodinou k tomu došlo. Pod prostými, ale nádhernými gotickými okny a klenbou zahráli tři muzikanti Bachovy Goldbergovy variace v úpravě Dmitrije Sitkovetského. Houslista  Roman Patočka, violista Jakub Fišer a cellista Jiří Bárta jsou skvělí muzikanti. V jejich pojetí nebyl tento geniální opus zábava, ale mystický obřad. Jako z jiného světa na mě působila už vstupní Aria a pak to šlo variace za variací, každá jiná a přitom strukturálně složitý celek byl pevný jako blízký chrám svaté panny Barbory. (Jen u jedné či dvou variací jsem měl pocit, že aranžmá pro toto obsazení nevyznívá ideálně.)  Hudebníci si hudby užívali, citlivě na sebe reagovali a stvořili nejhodnotnější komorní večer, jaký jsem v uplynulé sezoně slyšel! Jestli po této trojici nesáhne Český spolek pro komorní hudbu v Praze, tak to bude na pováženou…

Přestože festival skončil v neděli 14. 6. bachovským postludiem (Suity pro sólové violoncello – Jiří Bárta) v kostele sv. Petra a Pavla v Čáslavi, oficiální tečkou za osmým ročníkem byl sobotní večer v chrámu sv. Barbory. A opět jsem byl svědkem výjimečných okamžiků. Bruchův Smyčcový kvintet Es dur v Kutné Hoře ve dvou plnohodnotných zkouškách nastudovali a posléze provedli Roman Patočka, Štěpán Ježek (housle), Karel Untermüller, Jiří Pinkas (violy) a Lukáš Polák (violoncello). Provedení emocionálně pestré hudby s řadou vzrušujících kontrastů bylo zcela mimořádné. Pro patřičný efekt jsou klíčové party prvních houslí a první violy. Jak pan Untermüller, tak zvláště pan Patočka byli bezchybní a doslova zářili. Jejich kolegové pak vytvářeli spolehlivé pletivo, bez něhož by byla skladba jen krásnou prázdnou slupkou.

Efektní tečkou byl Mendelssohnův Oktet Es dur, op. 20. Většinou se k provedení spojí dvě smyčcová kvarteta. Jelikož Bártův festival stojí na principu tvůrčí dílny, bylo obsazení zajímavým osobnostním kotlem: Chloë Hanslip, Štěpán Ježek, Roman Patočka, Jakub Fišer – housle, Karel Untermüller, Jiří Pinkas – violy, Jiří Bárta, Lukáš Polák – violoncella. Jiří Bárta sice v úvodu s úsměvem řekl, že to bude provedení Sněhurky a sedmi cestujících trpaslíčků, ale opak byl pravdou. Bylo to rovnocenné, výsostné muzicírování. Všechno nebylo sice technicky stoprocentní, ale všichni si líbivou hudbu užívali a měli radost, že jsou na pódiu a mohou se o své potěšení dělit s lidmi. Na konci finálního Presta jsem si uvědomil, že to bylo jedno z nejlepších provedení, které jsem živě slyšel.

Nevím, jak dopadly jiné koncerty, ale nerutinní dramaturgie a úroveň koncertů, jichž jsem byl přítomen, mi opět potvrdily, že kutnohorský festival patří mezi nejzajímavější a nejkvalitnější cyklické regionální projekty a že náročný princip tvůrčího vzniku hudby v místě se silným geniem loci funguje. Snad si toho budou i nadále vědomi  jak stát a město, tak i sponzoři.

Od soumraku až po světlo odvrácené strany Měsíce

Když před dvěma lety zazněla v Chrámu sv.Barbory v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Kutná Hora pinkfloydovská svita „Atom Heart Mother“, byl jsem ještě dlouho jako u vytržení z takového zážitku (viz.: http://jazzport.cz/2013/07/02/uzasny-hudebni-puding-navarili-tam-v-te-kutne-hore/ ). Po loňském provedení minimalistické kompozice Gavina Bryarse „Jesus´Blood Never Failed Me Yet“, kde part Toma Waitse převzal Dan Bárta (a přiznám se bez mučení, že to byla zase moje srdcovka), došlo opět s notnou dávkou odvahy na Pink Floyd; evidentně má zakladatel a umělecký ředitel Jiří Bárta pro tuhle legendární (nad)rockovou kapelu slabost, neboť se rozhodl mezi festivalové zdi Barbory vměstnat tentokrát to nejznámější z jejich repertoáru – „THE DARK SIDE OF THE MOON“! „Do chrámového prostředí nevšední rock Pink Floyd patří,“ podotkl Jiří Bárta. „Texty Dark Side Of the Moon jsou plné otázek o existenci. Kdo jsme? Proč tu jsme? Co je náš úděl? Dokonce na některých koncertech Pink Floyd v rámci přehrávání Odvracené strany Měsíce četli i úryvky z Bible.“ Takto vysvětlil Bárta nevšední programovou volbu. Její realizace se tak uskutečnila 9.června…

A byli na to Bártové dokonce tři! Vedle již zmíněného violoncellisty se na projektu podíleli saxofonista Marcel Bárta a právě zpěvák Dan Bárta, jenž před rokem nápad festivalového ředitele kvitoval s nadšením, stejně tak jeho jmenovec Marcel. Toho jsem potkal před koncertem, ještě plného slunce z portugalského hraní Vertiga; jak mi celý rozzářený sdělil, pro něj je Odvrácená strana Měsíce prostě iniciační deska, na níž vyrostl. Sestavu doplnila zpěvačka Tereza Černochová, trojlístek doprovodných vokalistek a příležitostný Atom Heart Mother Band, posílený ještě o jedny klávesy. Bohužel se omluvil Kamil Střihavka, jehož vokální party převzal baskytarista Filip Benešovský (ten zase nahradil Gumu Kulhánka).

Ovšem již koncertní antré bylo úchvatné! V podání mladého Bennewitzova kvarteta zazněl „Smyčcový kvartet č.1, op.62 – Already It Is Dusk“, který napsal polský skladatel Henryk Mikolaj Górecki pro slovutný Kronos Quartet, jenž ho premiéroval v roce 1989. Čtrnáct minut minimalistického proudu meditativních letů i dravých, bouřlivých pasáží, a to na jeden jediný motiv – polské modlitební melodie ze 16.století! Góreckého hudba je prostě už taková; skladatel tvořil ten svůj, naprosto svébytný minimalismus, oproštěný od jakéhokoliv zdobení. Podotýkám, že patří mezi moje nejoblíbenější skladatele 20.století a jeho Symfonii č.3 považuji dokonce za nejjímavější, nejsilnější dílo v soudobé vážné hudbě vůbec! A jeho komorní skladba budiž stvrzením – a to díky i našemu souboru. Bennewitzovo kvarteto hrálo výrazově i dynamicky naplno, s vervou i ponorem, takže kontrast mezi rozjímáním, modlitbou, pokorou na straně jedné a na té druhé zase vypjatostí, vášní a vzdorem bral doslova dech; meditativní plochy se blížily tomu nejvzletnějšímu ambientu, gradované party pak bolesti, a ta se střídala s výbuchy radosti a zpěvnou nadějí. Repetice se hrozivě vrstvily na sebe a poté očišťovaly až k závěrečné modlitbě, jakoby vzlínající z temnoty, soumraku…

A na ni plynule navázaly úvodní zvuky „The Dark Side Of the Moon“, to znamená „Speak To Me“ – tlukot srdce a hlasy vyjadřují ono „není žádné odvrácené strany Měsíce, ve skutečnosti je temnota všude…“ Texty a hudba vyjadřují ještě obavy Rogera Waterse a spoluhráčů (psal se rok 1973) z vývoje lidstva a společnosti, včetně hrozby nadvlády peněz, jíž pak sami Pink Floyd podlehli. V „Time“ vystřihl excelentní pěvecký part Dan Bárta, přidala se pak i Tereza Černochová, jíž patří pak především onen vypjatý vokál beze slov v „The Great Gig In the Sky“. V největší albové hitovce „Money“ zpíval Filip Benešovský a zazněl první z výtečných saxofonových sól (zde sopránka) Marcela Bárty. Jeho jmenovec Dan dokonce zařadil jazzový scat! Ostatně právě oba Bártové šperkovali předepsané party vskutku jedinečnými improvizacemi. Další část, „Us And Them“, bylo uvozeno hymnickým sólem chrámových varhan; a to už mi běhal mráz po celém těle a zároveň se mi rozšířené zorničky začaly topit ve slané vodě. A Dan s Marcelem nadále překvapovali, zazněl i tenorsax a šamanské vzývání, vše dosyceno plnokrevným ženským vokálním backgroundem a slušně šlapající rockovou kapelou. Finále („Eclipse“) byl pak vzepětím všech aktérů na pódiu před oltářem, protkané řeřavým zvukem sopránky. Codou byl ztišený motiv Góreckého smyčcové modlitby…

Geniální propojení soudobé vážné hudby a toho nejinteligentnějšího rocku! A to před zcela, do posledního místečka zaplněnou nádherou Chrámu sv.Barbory…

Bachovy svity už hraji zcela spontánně

V Kutné Hoře v těchto dnech probíhá už osmý ročník mezinárodního hudebního festivalu, který se do povědomí hudbymilovného publika zapsal jako týden společného prožívání tvůrčí energie. Umělecký ředitel a violoncellista Jiří Bárta jako své stálé hudební partnery každoročně zve vynikající české i zahraniční komorní hráče, kteří v Kutné Hoře společně prožívají intenzivní týden. Veškeré programy, které na koncertech zazní, jsou zkoušeny a připravovány až přímo na místě. Tím se z překrásných historických míst Kutné Hory stává pomyslný hudební workshop, který publikum pocitově vtáhne do samotné přípravy koncertů a přináší navíc další úroveň, kterou na koncertech běžně nevnímáme – přátelství mezi hudebníky, kteří do Kutné Hory přijíždí proto, aby si sami vychutnali a užili společné muzicírování. To přináší své výhody i nevýhody, v každém případě Kutná Hora je potvrzením, že tato forma festivalu funguje, pokud má patřičné podmínky – vnímavé publikum a krásnou atmosféru historických památek. V neděli 14. června celý festival zakončí svým sólovým recitálem umělecký ředitel festivalu, Jiří Bárta. Zastihla jsem ho telefonicky během zkoušky na večerní koncert…

Festival se pomalu chýlí ke svému konci, v jaké atmosféře letos probíhá? A kdy vlastně zkoušíte? Nálada je jako obvykle velmi pracovní, koncerty jsou výborně navštěvované a atmosféra je opravdu skvělá. V sobotu jsme nakonec na zahajovacím koncertě ještě na poslední chvíli spontánně nastudovali navíc jeden Stamicův kvartet. Start byl velice dobrý, potom jsme měli v neděli další koncert, koncerty jsou tady ostatně každý den. Jinak zrovna včera jsme zkoušeli do tří hodin ráno… Takto to tu chodí, do poslední chvíle se zkouší, po koncertě je večeře a pak se jde ještě někdy zkoušet. Ne pokaždé, ale někdy to prostě jinak nejde…Pár hodin spánku ale vždy nějak vyjde. (smích)

Na závěrečném odpoledním koncertě festivalu s názvem Postludium – Bach zahrajete komplet Bachových svit pro sólové violoncello. V letošní sezoně tento program hrajete na mnoha dalších místech, mimo jiné minulý týden na MHF Janáčkův Máj. Jak dlouho už Vás tento slavný Bachovský komplet provází? Bachovy svity hraji skutečně už dlouhá léta…Poprvé jsem je kompletně nahrál v polovině 90. let pro Supraphon, ale v té době jsem se je ještě neodvážil hrát na jednom večeru. Poprvé jsem Bachovy svity hrál na koncertě jako komplet až po několika letech. Bylo to shodou okolností v Telči, kde jsem každoročně po několik let vyučoval na Francouzsko-české hudební akademii. Následně jsem Bachovy svity v kompletním provedení hrál mnohokrát, možná více v zahraničí než v Čechách – bylo to například v Kairu, v Argentině, v Buenos Aires, v USA… V této sezóně kompletní Bachovy svity uvedu ještě na Smetanově Litomyšli, na festivalu Mitte Europa a na podzim také v rámci koncertní řady FOK v kostele sv. Šimona a Judy v Praze. V posledních patnácti letech se se svitami setkávám neustále. Ale to, že dává smysl všechny svity hrát koncertně jako komplet, jsem si ověřil, až když jsem je poprvé zahrál na jednom večeru. Ačkoliv Bach původně nezamýšlel, aby se svity hrály jako celek v jednom tahu, jejich kompletní provedení má neuvěřitelně důmyslnou stavbu. Pro mne je to jako velká šestivětá symfonie… Velmi to také působí na publikum. Naposledy jsem si to ověřil před týdnem na koncertě v Ostravě, posluchači tuto hudbu vydrží neuvěřitelně pozorně vnímat. Je to hudba nadčasová pro posluchače jakékoliv věkové skupiny. Velmi se na další koncert v Čáslavi těším a mám z toho radost.

Jak je to ale s repeticemi? Máte pro ně nějaké pravidlo? V počátcích jsem repetice všechny hrával, ale koncert je pak opravdu až o polovinu delší, což může být už pro posluchače problém. Repetice už nyní nehraji, spíše je dělám spontánně podle nálady a většinou je vynechávám. Koncert je opravdu dlouhý, i bez repetic je první polovina dlouhá asi 45 min, druhá část vyjde na necelou hodinu…I bez repetic je koncert o něco delší než bývá zvykem.

Změnila se Vaše interpretace od doby, kdy jste Bachovy svity poprvé nahrával? To už je skutečně skoro neuvěřitelných dvacet let… Změnu interpretace si já sám při hře neuvědomuji, občas některé změny postřehnu, když si náhodou poslechnu něco z první nahrávky. Ale prošel jsem si za tu dobu z hlediska přístupu k Bachovi mnoha tvůrčími obdobími. Když jsem svity nahrával, velmi intenzívně jsem se zabýval historicky poučenou interpretací staré hudby. Snažil jsem se svou hru na moderní violoncello maximálně přizpůsobit dobovému hraní a baroknímu nástroji. Pak jsem ale měl možnost získat krásné staré violoncello ze začátku 18 st., které se na interpretaci Bacha krásně hodilo. Rozhodl jsem se této možnosti využít a hrát skutečně stylově…Nechal jsem si vyrobit barokní smyčec a hrál jsem na střevové struny. Takto jsem po několik sezón Bachovy svity prováděl na koncertech a k mému překvapení jsem zjistil, že si na dobové violoncello mohu dynamicky i z hlediska akcentů dovolit daleko více než jsem si vůbec kdy mohl představit. Můj způsob hry a tím i pojetí Bachovy hudby se na dobový nástroj změnil. Když jsem se potom vrátil na moderní violoncello, snažil jsem se zbavit jakéhosi „ostychu“ z přemíry dynamiky i akcentů a začal jsem si při hře na moderní nástroj dovolovat i to, co přirozeně vycházelo na barokní violoncello. Dnes už mne opravdu zajímá jenom hudba a Bach, už neřeším žádné poučky, o stylistice už nepřemýšlím… To je minulost. Hraji zcela přirozeně a spontánně. Ve hře určitě zůstalo vše z toho, čím jsem si v rámci dlouhé přípravy prošel…

Posluchači se mají na co těšit i vzhledem k tomu, že Bachovy svity uvedete v překrásných prostorách gotického kostela sv. Petra a Pavla v Čáslavi. Je to poprvé co se festival z Kutné Hory rozšíří také do dalšího města. Hráli jste letos některé koncerty na nových místech i v rámci Kutné Hory? Ano, počátkem týdne jsme měli například koncert v kostele sv. Jakuba v Kutné Hoře. Bylo to poprvé od prvního ročníku a byl to krásný zážitek. Je to nádherný kostel a akusticky krásný prostor. Hráli jsme mimo jiné Brucknerův smyčcový kvintet. Byla to krásná duchovní hudba, která se do kostela sv. Jakuba krásně hodila. Bohužel se Brucknerova komorní hudba hraje málo a my jsme z ní byli opravdu nadšení.  Pokud ta možnost bude, v kostele sv. Jakuba budeme určitě organizovat více koncertů i v dalších ročnících. Samozřejmě ale musíme repertoár tomuto místu přizpůsobit. Co se týká koncertu v Čáslavi, v kostele sv. Petra a Pavla jsem hrál před pár lety se Scholou Gregorianou Pragensis náš společný program na téma spojení violoncella s Gregoriánským chorálem. Už tehdy jsem byl z tohoto místa nadšený. Je to krásný gotický kostel, moc se mi líbil a jsem velice rád, že letos poprvé expandujeme z Kutné Hory právě do Čáslavi.

Na druhou stranu je zajímavé pozorovat, jak odvážnou dramaturgii uvádíte například právě v kutnohorském chrámu sv. Barbory. Letos to byl například večer s tématikou jazzu a zazněl i big beat… Chrám sv. Barbory je dnes už hodně vnímán jako turistický stánek. Takže tam projdou i takové projekty jako bigbeatový večer „The Dark Side of The Moon“ v inspiraci na skupinu Pink Floyd …Právě jsme měli zkoušku, bylo to logisticky náročnější, bylo nutné postavit reproduktory a v chrámu sv. Barbory bylo i mnoho rockerů – Dan Bárta, Tereza Černochová a další…. Letos to byl také večer „Jazz Meets Classics“. To by v kostele sv. Jakuba samozřejmě neprošlo. Na jazzový večer jsme tentokrát také vše ozvučili. Na tomto koncertě navíc vystoupil umělci, kteří na festival letos přijeli poprvé – klavírista Karel Košárek a dirigent a skladatel Ondřej Kukal, který dirigoval své Clarinettino, skvělou jazzově laděnou skladbu pro klarinet a smyčce… Ve druhé polovině nás podpořili vynikající jazzmani Petr Dvorský – kontrabas, Martin Novák – bicí… ti tu ostatně byli také poprvé. Byl to příjemný koncert, vlastně jsme za tu osmiletou historii festivalu měli první večer, kdy jsme zvolili autory, kteří napsali jazzově inspirované skladby. Hráli jsme na mikrofony, abychom zvuk podpořili a vše vyšlo výborně. Chrám sv. Barbory je z hlediska akustiky skutečně trochu problematický, ale tyto překrásné prostory nám to vynahrazují na koncertech jinak…