A po prázdninovém odpočinku začínáme pracovat na dalším 17. ročníku našeho festivalu v Kutné Hoře. Termín konání si již můžete zaspat do kalendářů! Bude se konat od 1. do 9. června 2024! Těšíme se na Vás!

Autor: Julius Hůlek

„Středa se souhrou okolností stala festivalovým skutečným středem a navíc jednou z dominant v podobě koncertu z děl komponujících žen příznačně nazvaného „Les Femmes Fatales“.“

„Terezie Fialová se svou bohatou zkušeností komorní praxe věděla přesně, kdy vystoupit do popředí a kdy tmelit celek, nebo ustoupit promluvě obou melodických nástrojů.“

„O naprosto bezprecedentní zážitek se postaral slovenský houslista Milan Paľa.“

Koncem jara a začátkem léta ožívá tradice regionálních hudebních festivalů. Mezi nimi si renomé výjimečné události svého druhu vydobyl Mezinárodní festival komorní hudby Kutná Hora, pořádaný na začátku června v týdenním rozsahu. Již 16. ročník se uskutečnil mezi 3. a 11. červnem s nabídkou šestnácti koncertů ve vynalézavé a atraktivní dramaturgii. Charakteristickým, nezaměnitelným rysem tu je princip tvůrčí dílny, kdy interpreti se ke společnému výkonu scházejí až na místě, aby připravili a předvedli výsledný zvukový tvar skladeb, s jakými se v běžném koncertním provozu stěží kdy setkáme. To vše je umocněno vyspělým interpretačním uměním individuálních výkonů, včetně komorní souhry.

Dějištěm dnes už neodmyslitelné součásti kutnohorského kulturního dění s více než regionálním přesahem se i letos staly známé sakrální prostory, zejména Chrám sv. Barbory, Kostel sv. Jana Nepomuckého a Kaple Božího těla, které ožily stylově pestrým spektrem vybrané hudby od středověku po dnešek.

Středa 7. června se v rámci festivalového dění souhrou okolností stala jeho skutečným středem a navíc jednou z festivalových dominant v podobě koncertu z děl komponujících žen příznačně nazvaného „Les Femmes Fatales“. Interiér Kostela sv. Jana Nepomuckého se rozezněl skladbami žen, které se – každá ve své době – dokázaly prosadit v oblasti dosud opanované muži. Američanka narozená v Anglii, virtuózka Rebecca Clarke (1886–1979), nejenže se zasloužila o zrovnoprávnění violy ve svébytný nástroj, ale také komponovala, jak dokládá stovka jejích skladeb, které napsala mezi svými dvaceti a padesáti lety věku. Její Preludium, Allegro a Pastorale pro klarinet a violu provedené na úvod se stylově řadí mezi pozdní romantismus a impresionismus. Promlouvá přemýšlivostí, neklidem, místy až tesklivým, místy náladově prosvětleným. Francouzský klarinetista Michel Raison a violista Karel Untermüller (oba patří k protagonistům interpretačního týmu festivalu od jeho začátků) se elegantně přenesli přes úskalí nelehké souhry a v jejím výrazovém plánu odhalili skladatelčin instrumentační um s ohledem na témbrové zvláštnosti obou nástrojů, včetně výsledné iluze bohatějšího obsazení než jen dueta.

Životní i umělecký příběh předčasně zesnulé dirigentky a komponistky Vítězslavy Kaprálové (1915–1940) je myslím známý, jednak školením u Bohuslava Martinů, jednak svědectvím spisovatele Jiřího Muchy. Její třívěté Trio pro hoboj, klarinet a fagot je stylově mnohem progresivnější než předchozí skladba. Temperamentním, místy polyfonním, ale především technicky virtuózním propletením jednotlivých partů dosahuje poněkud exotizujícího, současně i humorného nádechu v bystře se odvíjejícím dění. Každý nástroj má zároveň svou individuální roli. Pojivem je klarinet (opět Michel Raison), fagot (Jan Hudeček) je spíše náladotvorný, ovšem dominantní postavení ústrojně vklíněné do celkové struktury přísluší hoboji, jak přesvědčivě ukázal Vilém Veverka výkonem i koordinací souhry. Skladba byla komponována v letech 1937 a 1938, ale zůstala rozpracovaná, o její dokončení se postaral až současný mezinárodně působící hobojista a skladatel Stéphane Egeling.

Nesporným talentem byla obdařena Fanny Mendelssohn-Hensel (1805–1847), klavíristka a skladatelka, nejstarší sestra proslulého skladatele období romantismu Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Musela být i nesmírně pilná, když dokázala napsat údajně pět set skladeb. Pojednávaný koncert po přestávce vrcholil právě jejím Triem pro housle, violoncello a klavír č. 1 d moll, op. 11 v provedení interpretů, kteří spolu v daném obsazení v rámci kutnohorského festivalu průběžně účinkují – Romana Patočky (housle), Jiřího Bárty (violoncello) a Terezie Fialové (klavír). Skladba – najmě s přihlédnutím k zainteresovanému provedení – byla z posluchačského hlediska názorným ponorem do raně romantického hudebního myšlení a vyjadřování, se všemi stylovými zvláštnostmi i stereotypy. Přemíra klavíru, zjevující autorčinu snahu oprávněně zaujmout, byla však imponující, a to možná právě zásluhou Terezie Fialové, která se svou bohatou zkušeností komorní praxe věděla přesně, kdy vystoupit do popředí a kdy tmelit celek, nebo ustoupit promluvě obou melodických nástrojů. Zatímco housle byly často emotivně vypjaté, violoncello spíše zklidňovalo. Čtyři věty Tria zazněly až na cézuru mezi první a druhou větou v podstatě v nepřetržitém sledu, aby tak patrněji vynikla velkorysá gradační linka, překvapivě nasazená už v první větě, dále pak procházející jistými valéry a v závěru velkolepě vrcholící. Přídavek byl vtipnou satisfakcí v tom smyslu, že volnou větou z Tria č. 1 d moll Felixe Mendelssohna Bartholdyho bylo nabídnuto poučné srovnání výraziva, a tím zároveň hudebněstylové i duchovní spřízněnosti obou sourozenců.

Letošní festivalový ročník se vyznačoval nepřehlédnutelným akcentem položeným v podobě šesti koncertů na odkaz Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750), o to překvapivějším, že žádné „kulaté“ bachovské výročí se tento rok nekoná. Ještě před začátkem druhé poloviny festivalu (rovněž 7. června) jsme v rámci pojednávané šestice bachovských koncertů byli v Kapli Božího těla (akusticky právě k takové příležitosti jedinečně disponované) svědky úchvatného podvečerního kompletního provedení Partit č. 1 h moll, č. 2 d moll a č. 3 E dur pro sólové housle (BWV 1004–1006) J. S. Bacha. O naprosto bezprecedentní zážitek se postaral slovenský houslista Milan Paľa, „pravděpodobně největší objev kutnohorského publika posledního desetiletí“, jak soudí umělecký ředitel festivalu Jiří Bárta. (Interpret už dvacet let žije a působí v Brně a v Kutné Hoře poprvé účinkoval vloni.) Bachovy skladby pro sólové melodické nástroje jsme zvyklí – byť s vědomím latentní polyfonie – poslouchat víceméně lineárně. Paľa patří k interpretům, kteří onu „melodickou polyfonii“ jsou schopni dovést k dokonalosti, v tomto případě až neslýchané. Vzorná koordinace obou rukou, jistý, pevně posazený smyčec a smyková technika s velkým a objemným tónem i bezchybnou intonací a maximálně úsporným vibratem byly konstantami v realizaci proměnlivého pásma Bachova výraziva. Paľovu perfektní techniku vnímáme bezděčně jako naprostou samozřejmost, na jejímž pozadí vyrůstá nespočet výrazových a témbrových nuancí. Za syntézou toho všeho je však znát dlouhodobá, cílevědomá příprava a vyzrálá koncepce.

Další stylově i interpretačně spřízněnou a bezprecedentní dominantou festivalu se stal grandiózní výkon jednoho z kmenových interpretů dosavadních ročníků – klavíristy ukrajinského původu Konstantina Lifschitze, žijícího a pedagogicky působícího ve švýcarském Lucernu. Předloni kutnohorské publikum doslova šokoval monumentálním provedením všech Beethovenových klavírních sonát a vůbec jeho klavírního díla zpaměti, letos na ně navázal čtyřmi koncerty z pilířů klávesové tvorby J. S. Bacha, včetně Goldbergových variací (BWV 988), ty v maximálně sevřeném, jednolitém sledu provedl opět zpaměti! Právě jimi jeho letošní kutnohorské angažmá monumentálně vrcholilo v jakémsi festivalovém nokturnu čtvrt hodiny před páteční půlnocí v předvečer festivalového závěru 9. června.

Festivalovou dramaturgii tentokrát ozvláštnily předem inzerované „napínavé střety skladatelů“. V mezní míře k takové konfrontaci došlo těsným sousedstvím notoricky známého Čtvera ročních dob Antonia Vivaldiho s tematicky stejně koncipovanou skladbou současného lotyšského skladatele Peterise Vaskse (*1946). Stojí za zmínku, že Vivaldi zazněl v nebývale oproštěné formě – namísto početnějšího komorního ansámblu pouze smyčcové kvarteto doplněné continuem cembala a kontrabasu. Na neobvyklém podání se kromě sólujícího Romana Patočky podílelo Graffovo kvarteto, Miloslav Jelínek (kontrabas) a Martin Hroch (cembalo). Vzdušnějšímu zvukovému obrazu jistě vyhovovala trochu rychlejší tempa a Patočkova výrazová kreativita si rozuměla s uvolněností kvartetistů v dobře sehrané symbióze.

Toho večera, jak už bylo řečeno, došlo ve zmíněné konfrontaci i na hudbu novodobou, a to v podobě Ročních dob pro klavír (v originálu Gadalaiky) Peterise Vaskse. Díla tohoto tohoto skladatele světové pověsti bývají s napětím očekávána, se zadostiučiněním provozována i provázena zaslouženě porozumivým ohlasem. Vasksův neoromantismus bývá rafinovaně zastřen modernistickou výrazovostí, a právě tím může být současnému posluchači blízký. Dá se tak charakterizovat i dotyčný cyklus, jenž na rozdíl od Vivaldiho nezačíná jarem, nýbrž zimou, takže na počáteční Balta ainava (Bílá zem) navazují: Pavasara muzika (Jarní hudba) – quasi una sonata, Zala ainava (Zelená zem), Rudens muzika (Podzimní hudba) – quasi una sonata. Bezmála hodinový kolos vznikl nikoliv najednou, ale postupně v neobyčejně rozsáhlém intervalu let 1980 až 2009. V obdivuhodné interpretaci Terezie Fialové vyzněl jako nekonečně bohatý a proměnlivý obraz daný nejen samotnou kompozičně klavírní sazbou, ale i navýsost odpovědným, soustředěným, evidentně svědomitě připraveným a hluboce prožitým výkonem. Vida, opět další hudební konfrontace, neméně radikální, spíše asi bezděčná než zamýšlená, o to však pozoruhodnější. Považme totiž, že poslední tóny Vasksových Ročních dob dozněly zhruba tři čtvrtě hodiny před Goldbergovými variacemi…

Návštěvnost koncertů kutnohorských festivalových koncertů pověstných vzácnými zážitky je obdivuhodně příkladná a dokládá celkovou kvalitu rozvahy i realizace každého z festivalových ročníků. Letošní ročník to znovu potvrdil a dá se říci, že ještě umocnil.

Vážení posluchači a návštěvníci,

i letošní ročník se šestnácti koncerty sklidil velký úspěch a my bychom vám všem chtěli moc poděkovat za podporu a přízeň. V galerii si nyní můžete prohlídnout festivalovou fotodokumentaci. Nás čeká další kus práce pro přípravu nadcházejícího 17. ročníku, budeme se těšit zase za rok na viděnou.

Recenze festivalu od pana doktora Talandy:

Hudba je dar.
Jednoduchá věta, kterou nás oslovuje PETROF. Je to klišé? Je to fráze? Odpověď je jednoduchá a každý večer máme příležitost ji hledat a nalézat s dámami Javůrkovou nebo Fialovou, ale nutno dodat především doposud s pány Palou a Lifschitzem, ale samozřejmě i s jedinečným panem Bártou a nesmím pominout pana Veverku, Raisona, Untermullera a Hudečka.
Se zatajeným dechem máme příležitost sdílet hudbu při jedinečných, rozsáhlých a emotivních interpretacích Bacha právě pány Lifschitzem a Pallou, podobně i poslech skvostného Rachmaninova a jedinečného tria Vítězslavy Kaprálové. Myslím, že není mezi posluchači nikdo, kdo by si neodnášel silnou emoci. A to je hudba! A to je kutnohorský festival!

Pilířem letošního Mezinárodního hudebního festivalu Kutná Hora 2023 je sedm koncertů
z díla Johanna Sebastiana Bacha, přičemž čtyři z nich přednese fenomenální klavírista
Konstantin Lifschitz. Naváže tak na předloňské bezprecedentní provedení všech klavírních
sonát Ludwiga van Beethovena. „Konstantin Lifschitz sem jezdí pravidelně,“ říká ředitelka
kutnohorského festivalu Alena Turková. „Zamiloval si to tady, je to fantastický klavírista,
který má celý rok velmi nabitý program, ale na Kutnou Horu si vždycky najde čas. Protože se
zde cítí velmi dobře a sám tvrdí, že sem už patří. Pro nás je to velké štěstí, například předloni
zde přednesl 32 klavírních sonát Ludwiga van Beethovena a bylo to něco grandiózního. Je až
k neuvěření, ale osm večerů po dvou hodinách hrál bez not!“
Johann Sebastian Bach patří nejoblíbenějším Lifschitzovým skladatelům. Letos nabídne
návštěvníkům čtyři večery Bachovy hudby. Za prvé 7 Toccat, potom 15 Invencí a Synfonie,
Francouzské suity a nakonec Goldbergovy variace. Tyto koncerty jsou doplněny dvěma
večery s vynikajícím houslistou Michalem Palou, který bude hrát Bachovy Sonáty a poté
Partity pro sólové housle. „Mimochodem Milan Pala je považován za pravděpodobně největší
objev kutnohorského publika posledního desetiletí,“ doplňuje Alena Turková. Bachovskou
sedmičku zakončí Postludium v podání Jiřího Bárty, který přednese tři ze šesti Bachových
suit pro sólové violloncelo.
„Všechny koncerty se prodávají velmi dobře. Jezdí k nám lidé z celé republiky, zájem je
velký. Některé prodeje jsme už museli dokonce zastavit. Kapacita některých objektů, kde se
budou koncerty konat, je omezená. Týká se to především kutnohorského Blues Café a pak
kostela Zvěstování Panny Marie v Bohdanči u Kutné Hory. Vystoupení Konstantina
Lifschitze v kostele sv. Jana Nepomuckého a Milana Pala v kapli Božího těla začínají vždy
v 17 hodin. Pokud ale budou mezi návštěvníky nespavci, mám pro ně skvělý tip. Goldbergovy
variace v podání Konstantina Lifschitze začínají v pátek 9. 6. 2023 ve 22.30 a jistě budou
v magickém prostředí chrámu sv. Barbory velkým zážitkem. Jeho nahrávka totiž získala
v roce 1996 nominaci na cenu Grammy,“ uzavírá Alena Turková.
Petr Kolář

Jiří Bárta:

Vážení posluchači,

festival komorní hudby v Kutné Hoře již pošestnácté přináší napínavé střety skladatelů zřídka hraných proti skladatelům všeobecně řazených do ranku „geniální“. Bohatá posluchačská návštěva minulých festival naznačuje, že tato cesta je správná a není důvod ji opouštět. Navíc je i pro zúčastněné interprety často objevná a obohacující.

Letos jen namátkou, notoricky známé Vivaldiho Quattro Staggione bude soupeřit s ročními obdobími Peterise Vaskse, Schubertův Oktet s Vertigem Olava Berga (poprvé v Česku) nebo Mozartův kvartet s dechovým triem Klementa Slavického. Klavírista Konstantin Lifschitz po předloňském bezprecedentním a fenomenálním provedení všech klavírních sonát Ludwiga van Beethovena volně navazuje čtyřmi koncerty zahrnujícími jedny z pilířů klávesové tvorby J.S.Bacha včetně Goldbergových variací a Umění fugy. Houslista Milan Pala doplní Bachovský cyklus kompletním provedením houslových Sonát a Partit. Originální programy na míru ušité pro Kutnou Horu přivezou Schola Gregoriana Pragensis s Jiřím Bártou. Katta, varhanice už dlouho popírající žánrové škatulkování, podobně staví program pro chrám sv. Barbory. Jádro festivalu zůstává stejné, umělci na místě zkoušející programy na festivalu interpretované, vyjímečně doplněné o externí ansámbly a sólisty.

Šestnáct koncertů během osmi dnů v Kutné Hoře, ambiciózní projekt.

Láska k hudbě ať vítězí!”