Autor: Julius Hůlek
„Středa se souhrou okolností stala festivalovým skutečným středem a navíc jednou z dominant v podobě koncertu z děl komponujících žen příznačně nazvaného „Les Femmes Fatales“.“
„Terezie Fialová se svou bohatou zkušeností komorní praxe věděla přesně, kdy vystoupit do popředí a kdy tmelit celek, nebo ustoupit promluvě obou melodických nástrojů.“
„O naprosto bezprecedentní zážitek se postaral slovenský houslista Milan Paľa.“
Koncem jara a začátkem léta ožívá tradice regionálních hudebních festivalů. Mezi nimi si renomé výjimečné události svého druhu vydobyl Mezinárodní festival komorní hudby Kutná Hora, pořádaný na začátku června v týdenním rozsahu. Již 16. ročník se uskutečnil mezi 3. a 11. červnem s nabídkou šestnácti koncertů ve vynalézavé a atraktivní dramaturgii. Charakteristickým, nezaměnitelným rysem tu je princip tvůrčí dílny, kdy interpreti se ke společnému výkonu scházejí až na místě, aby připravili a předvedli výsledný zvukový tvar skladeb, s jakými se v běžném koncertním provozu stěží kdy setkáme. To vše je umocněno vyspělým interpretačním uměním individuálních výkonů, včetně komorní souhry.
Dějištěm dnes už neodmyslitelné součásti kutnohorského kulturního dění s více než regionálním přesahem se i letos staly známé sakrální prostory, zejména Chrám sv. Barbory, Kostel sv. Jana Nepomuckého a Kaple Božího těla, které ožily stylově pestrým spektrem vybrané hudby od středověku po dnešek.
Středa 7. června se v rámci festivalového dění souhrou okolností stala jeho skutečným středem a navíc jednou z festivalových dominant v podobě koncertu z děl komponujících žen příznačně nazvaného „Les Femmes Fatales“. Interiér Kostela sv. Jana Nepomuckého se rozezněl skladbami žen, které se – každá ve své době – dokázaly prosadit v oblasti dosud opanované muži. Američanka narozená v Anglii, virtuózka Rebecca Clarke (1886–1979), nejenže se zasloužila o zrovnoprávnění violy ve svébytný nástroj, ale také komponovala, jak dokládá stovka jejích skladeb, které napsala mezi svými dvaceti a padesáti lety věku. Její Preludium, Allegro a Pastorale pro klarinet a violu provedené na úvod se stylově řadí mezi pozdní romantismus a impresionismus. Promlouvá přemýšlivostí, neklidem, místy až tesklivým, místy náladově prosvětleným. Francouzský klarinetista Michel Raison a violista Karel Untermüller (oba patří k protagonistům interpretačního týmu festivalu od jeho začátků) se elegantně přenesli přes úskalí nelehké souhry a v jejím výrazovém plánu odhalili skladatelčin instrumentační um s ohledem na témbrové zvláštnosti obou nástrojů, včetně výsledné iluze bohatějšího obsazení než jen dueta.
Životní i umělecký příběh předčasně zesnulé dirigentky a komponistky Vítězslavy Kaprálové (1915–1940) je myslím známý, jednak školením u Bohuslava Martinů, jednak svědectvím spisovatele Jiřího Muchy. Její třívěté Trio pro hoboj, klarinet a fagot je stylově mnohem progresivnější než předchozí skladba. Temperamentním, místy polyfonním, ale především technicky virtuózním propletením jednotlivých partů dosahuje poněkud exotizujícího, současně i humorného nádechu v bystře se odvíjejícím dění. Každý nástroj má zároveň svou individuální roli. Pojivem je klarinet (opět Michel Raison), fagot (Jan Hudeček) je spíše náladotvorný, ovšem dominantní postavení ústrojně vklíněné do celkové struktury přísluší hoboji, jak přesvědčivě ukázal Vilém Veverka výkonem i koordinací souhry. Skladba byla komponována v letech 1937 a 1938, ale zůstala rozpracovaná, o její dokončení se postaral až současný mezinárodně působící hobojista a skladatel Stéphane Egeling.
Nesporným talentem byla obdařena Fanny Mendelssohn-Hensel (1805–1847), klavíristka a skladatelka, nejstarší sestra proslulého skladatele období romantismu Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Musela být i nesmírně pilná, když dokázala napsat údajně pět set skladeb. Pojednávaný koncert po přestávce vrcholil právě jejím Triem pro housle, violoncello a klavír č. 1 d moll, op. 11 v provedení interpretů, kteří spolu v daném obsazení v rámci kutnohorského festivalu průběžně účinkují – Romana Patočky (housle), Jiřího Bárty (violoncello) a Terezie Fialové (klavír). Skladba – najmě s přihlédnutím k zainteresovanému provedení – byla z posluchačského hlediska názorným ponorem do raně romantického hudebního myšlení a vyjadřování, se všemi stylovými zvláštnostmi i stereotypy. Přemíra klavíru, zjevující autorčinu snahu oprávněně zaujmout, byla však imponující, a to možná právě zásluhou Terezie Fialové, která se svou bohatou zkušeností komorní praxe věděla přesně, kdy vystoupit do popředí a kdy tmelit celek, nebo ustoupit promluvě obou melodických nástrojů. Zatímco housle byly často emotivně vypjaté, violoncello spíše zklidňovalo. Čtyři věty Tria zazněly až na cézuru mezi první a druhou větou v podstatě v nepřetržitém sledu, aby tak patrněji vynikla velkorysá gradační linka, překvapivě nasazená už v první větě, dále pak procházející jistými valéry a v závěru velkolepě vrcholící. Přídavek byl vtipnou satisfakcí v tom smyslu, že volnou větou z Tria č. 1 d moll Felixe Mendelssohna Bartholdyho bylo nabídnuto poučné srovnání výraziva, a tím zároveň hudebněstylové i duchovní spřízněnosti obou sourozenců.
Letošní festivalový ročník se vyznačoval nepřehlédnutelným akcentem položeným v podobě šesti koncertů na odkaz Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750), o to překvapivějším, že žádné „kulaté“ bachovské výročí se tento rok nekoná. Ještě před začátkem druhé poloviny festivalu (rovněž 7. června) jsme v rámci pojednávané šestice bachovských koncertů byli v Kapli Božího těla (akusticky právě k takové příležitosti jedinečně disponované) svědky úchvatného podvečerního kompletního provedení Partit č. 1 h moll, č. 2 d moll a č. 3 E dur pro sólové housle (BWV 1004–1006) J. S. Bacha. O naprosto bezprecedentní zážitek se postaral slovenský houslista Milan Paľa, „pravděpodobně největší objev kutnohorského publika posledního desetiletí“, jak soudí umělecký ředitel festivalu Jiří Bárta. (Interpret už dvacet let žije a působí v Brně a v Kutné Hoře poprvé účinkoval vloni.) Bachovy skladby pro sólové melodické nástroje jsme zvyklí – byť s vědomím latentní polyfonie – poslouchat víceméně lineárně. Paľa patří k interpretům, kteří onu „melodickou polyfonii“ jsou schopni dovést k dokonalosti, v tomto případě až neslýchané. Vzorná koordinace obou rukou, jistý, pevně posazený smyčec a smyková technika s velkým a objemným tónem i bezchybnou intonací a maximálně úsporným vibratem byly konstantami v realizaci proměnlivého pásma Bachova výraziva. Paľovu perfektní techniku vnímáme bezděčně jako naprostou samozřejmost, na jejímž pozadí vyrůstá nespočet výrazových a témbrových nuancí. Za syntézou toho všeho je však znát dlouhodobá, cílevědomá příprava a vyzrálá koncepce.
Další stylově i interpretačně spřízněnou a bezprecedentní dominantou festivalu se stal grandiózní výkon jednoho z kmenových interpretů dosavadních ročníků – klavíristy ukrajinského původu Konstantina Lifschitze, žijícího a pedagogicky působícího ve švýcarském Lucernu. Předloni kutnohorské publikum doslova šokoval monumentálním provedením všech Beethovenových klavírních sonát a vůbec jeho klavírního díla zpaměti, letos na ně navázal čtyřmi koncerty z pilířů klávesové tvorby J. S. Bacha, včetně Goldbergových variací (BWV 988), ty v maximálně sevřeném, jednolitém sledu provedl opět zpaměti! Právě jimi jeho letošní kutnohorské angažmá monumentálně vrcholilo v jakémsi festivalovém nokturnu čtvrt hodiny před páteční půlnocí v předvečer festivalového závěru 9. června.
Festivalovou dramaturgii tentokrát ozvláštnily předem inzerované „napínavé střety skladatelů“. V mezní míře k takové konfrontaci došlo těsným sousedstvím notoricky známého Čtvera ročních dob Antonia Vivaldiho s tematicky stejně koncipovanou skladbou současného lotyšského skladatele Peterise Vaskse (*1946). Stojí za zmínku, že Vivaldi zazněl v nebývale oproštěné formě – namísto početnějšího komorního ansámblu pouze smyčcové kvarteto doplněné continuem cembala a kontrabasu. Na neobvyklém podání se kromě sólujícího Romana Patočky podílelo Graffovo kvarteto, Miloslav Jelínek (kontrabas) a Martin Hroch (cembalo). Vzdušnějšímu zvukovému obrazu jistě vyhovovala trochu rychlejší tempa a Patočkova výrazová kreativita si rozuměla s uvolněností kvartetistů v dobře sehrané symbióze.
Toho večera, jak už bylo řečeno, došlo ve zmíněné konfrontaci i na hudbu novodobou, a to v podobě Ročních dob pro klavír (v originálu Gadalaiky) Peterise Vaskse. Díla tohoto tohoto skladatele světové pověsti bývají s napětím očekávána, se zadostiučiněním provozována i provázena zaslouženě porozumivým ohlasem. Vasksův neoromantismus bývá rafinovaně zastřen modernistickou výrazovostí, a právě tím může být současnému posluchači blízký. Dá se tak charakterizovat i dotyčný cyklus, jenž na rozdíl od Vivaldiho nezačíná jarem, nýbrž zimou, takže na počáteční Balta ainava (Bílá zem) navazují: Pavasara muzika (Jarní hudba) – quasi una sonata, Zala ainava (Zelená zem), Rudens muzika (Podzimní hudba) – quasi una sonata. Bezmála hodinový kolos vznikl nikoliv najednou, ale postupně v neobyčejně rozsáhlém intervalu let 1980 až 2009. V obdivuhodné interpretaci Terezie Fialové vyzněl jako nekonečně bohatý a proměnlivý obraz daný nejen samotnou kompozičně klavírní sazbou, ale i navýsost odpovědným, soustředěným, evidentně svědomitě připraveným a hluboce prožitým výkonem. Vida, opět další hudební konfrontace, neméně radikální, spíše asi bezděčná než zamýšlená, o to však pozoruhodnější. Považme totiž, že poslední tóny Vasksových Ročních dob dozněly zhruba tři čtvrtě hodiny před Goldbergovými variacemi…
Návštěvnost koncertů kutnohorských festivalových koncertů pověstných vzácnými zážitky je obdivuhodně příkladná a dokládá celkovou kvalitu rozvahy i realizace každého z festivalových ročníků. Letošní ročník to znovu potvrdil a dá se říci, že ještě umocnil.