18. ročník
6. – 15. 6. 2025

Dmitrij Šostakovič (1906 – 1975)
50 let od úmrtí skladatele 

umělecký ředitel: Jiří Bárta
pod záštitou Ministra kultury České republiky a Města Kutná Hora

Repertoár letošního ročníku festivalu slavíme ve jménu 50 let od smrti skladatele, jehož jméno se zásadním způsobem zapsalo do kulturních i politických dějin dvacátého století. Dílo Dmitrije Šostakoviče fascinuje svou uměleckou intenzitou stejně tak jako fascinuje jeho příběh skladatele ve stalinistickém Sovětském svazu. Jeho boj o uměleckou svobodu, vnitřní konflikt i úzkost člověka, jehož každý umělecký čin či osobní projev je hodnocen aparátem komunistické ideologie stejně tak jako veřejností i uměleckými (ne)přáteli. Příběh nadčasový a nesmrtelný.

Výběr Šostakovičových děl z komorní oblasti stavíme do protikladu s díly světové literatury. Příkladem je večer Šostakovičových preludií s preludii Chopinovými, Šostakovičovy písně proti písním Mahlerovým, Mozartův klarinetový kvintet proti klavírnímu kvintetu Šostakoviče. Odlehčením jsou jazzové suity Bollinga a Šostakoviče nebo populárně laděný večer Epoque kvartetu v kontrastu s Šostakovičovým klavírním koncertem. Pokusem o usmíření dvou národů ať je zařazení houslové sonáty ukrajinského skladatele Valentina Bibika vedle houslové sonáty Dmitrije Šostakoviče.

V souvislostí s ruskou agresí proti Ukrajině si dovolím malé zamyšlení. Právě jsem se vrátil z delšího turné s Národní filharmonií Lvov ve Velké Británii, ve Lvově jsem i předtím dvakrát hostoval již v době válečného konfliktu. Z nesčetných konverzací s mými novými přáteli z orchestru byl jasný jednoznačný odpor proti všemu ruskému, ruskému jazyku, ruské kultuře, Šostakoviče nevyjímaje. Najít jeho jméno na programech ukrajinských orchestrů je v současné době nemyslitelné. Stojím za ukrajinským národem, ale zároveň se domnívám, že hudba skladatele, který útiskem diktátorského režimu trpěl, nenese zodpovědnost za činy současného ruského režimu a naopak její významné připomenutí může pomoci vyrovnání se s historií i současností. Taková je moje touha, takový je smysl letošního ročníku Mezinárodního festivalu komorní hudby v Kutné Hoře a já doufám, že ho tak i posluchači přijmou.

Závěrem připomínám, že celý ročník festivalu je zkoušen na místě, jednotlivé programy jsou unikátní pro festival. Pozvání přijali osobnosti jako jsou m.j. v Kijevě narozený Konstantin Lifschitz, anglická houslistka Chloé Hanslip, slovenský houslista Milan Pala, violista Vladimír Bukač, klavíristka Terezie Fialová, klarinetista Irvin Venyš nebo již zmíněný Epoque kvartet.

Jiří Bárta

Výjimečné a skryté hodnoty mezinárodního Festivalu komorní hudby Kutná Hora 2024

Julius Hůlek

Jitka Čechová imponovala nejen neomylnou jistotou techniky, ale i osobitostí výrazu, spočívajícího v proporčně přiměřeně uváženém, diferencovaném výrazovém akcentu, jejž dokázala vtisknout každé skladbě.

Nad tím vším se přesvědčivě klene Ardaševovo podání klavírních Preludií Miloslava Kabeláče …

Letos se dařilo … skloubit poměrně hojné zastoupení českých autorů novodobých i současných v těsném sousedství a tím i v konfrontaci s odkazem Smetanovým.

Ve dnech 1. až 9. června se již po sedmnácté rozezněly hlavní kutnohorské sakrální prostory, aby nechaly vyniknout pozoruhodné a hodnotné hudbě, kterou tak jako každoročně i tentokrát prezentoval zdejší Mezinárodní festival komorní hudby Kutná Hora 2024. Letos byl pochopitelně zaměřen k Roku české hudby, avšak v dramaturgické koncepci, výběru konkrétních skladeb i celkové interpretační výslednici způsobem navýsost vynalézavým, originálním a celkově jedinečným.

Právě k těmto aspektům soustředíme své ohlédnutí za festivalem. Začátek byl vskutku netradiční, neboť ukázal většině publika neznámou múzu uměleckého ředitele festivalu violoncellisty Jiřího Bárty v podobě výstavy Dvacet let Jiřího Bárty s fotoaparátem na cestách i necestách, otevřenou v pozdních večerních hodinách už v pátek 31. května v kostele sv. Jana Nepomuckého. Nedosti na tom – po úvodním slovu kurátora výstavy Jindřicha Štreita, známého fotografa a pedagoga, výstavu ozvláštnila videoprojekce, v duchu zmíněné Bártovy fotografické tvorby jak lyricky, tak naturalisticky laděná, v tomto ohledu „mírněná“ převážně meditativně založenou hudbou Smutek utek avantgardisty Martina Smolky v provedení Jiřího Bárty a klavíristky Terezie Fialové.

Festival ještě před zahájením bývá předznamenán Preludiem a letos to byla hned dvě Preludia. První (1. června) bezezbytku naplnilo étos Roku české hudby, motivovaného „magickou“ čtyřkou na konci životních letopočtů mnoha českých skladatelů, a to velkolepým koncertním triptychem klavíristky Jitky Čechové věnovaným klavírní tvorbě Bedřicha Smetany (1824-1884) v celoživotním rozsahu. J. Čechová náleží k uznávaným smetanovským interpretům a jako první pořídila soubornou nahrávku Smetanova klavírního odkazu, na festivalu postupně připomenutém dobře uváženým výběrem v podobě tří samostatných podvečerů, rovněž v kostele sv. Jana Nepomuckého s názvy: Smetana neznámý – Smetana světový – Smetana národní. Jednotlivé skladby uváděla zasvěcenými komentáři. Předznamenala, že některé skladby uslyšíme vůbec poprvé a ve výběru sáhla dokonce k těm nejranějším Smetanovým klavírním kompozicím. Slovem, a hlavně hrou názorně přiblížila Smetanovy snahy o nalezení vlastního klavírního stylu interpretačního i kompozičního, korunovaného hledáním a nalezením jedinečného národního ducha své vlastní hudební tvorby. Jitka Čechová imponovala nejen neomylnou jistotou techniky, ale i osobitostí výrazu, spočívajícího v proporčně přiměřeně uváženém, diferencovaném výrazovém akcentu, jejž dokázala vtisknout každé skladbě. Publikum (dodejme, že auditorium bylo pokaždé zaplněno do posledního místa) si cele získala právě jistou „civilností“ svého projevu, bez přemíry patosu, nicméně Smetanou národním její heroický výkon spontánně nabyl na síle, aby Mistrův klavírní odkaz představil v novém světle a definoval tak jednu z dominant celého festivalu.

Večerní druhé Preludium v čarovně ponurém, jakékoliv výzdoby prostém interiéru středověké kaple Božího těla, směrovalo téhož dne zvýšenou pozornost ke kvalitám kompozičním, tím spíše, že na programu byla hudba novodobá. Irvin Venyš maximálně soustředěným, tónově kreativním a čistým výkonem v několikaminutové části určené sólovému klarinetu Abime des oiseaux z proslulého Kvartetu na konec času Oliviera Messiaena (1908-1992) vykouzlil jedinečnou atmosféru zjitřené exprese i kontemplace. Permanentní úloha klarinetu příslušela i v další skladbě, konkrétně Kvintetu-Koncertu pro klarinet a smyčcový kvartet Hanuše Bartoně (1960-2023) z roku 1993, zejména v první větě, plné proměnlivosti, těkavosti i polyfonie, a to i posluchačsky strhující hutné faktury. Následující druhá věta, výrazově až útočná (mj. deformovaný, vrčivý zvuk klarinetu) prokázala vysoké nároky na souhru, a také nakolik jsou jí interpreti cele zaujati. Přebohatý svět kompozice završilo finále s překvapivě lyrickým začátkem. Kompoziční důkladnost, stylová progresivita a posluchačská poutavost skladby, byť leckdy drsná, navíc v těsném sousedství díla světového významu, opravňují k ocenění, že byla právě v takovém kontextu vřazena do festivalové dramaturgie.

Spolu s tím pochválíme vysoce angažovaný výkon Kvarteta Martinů (Lubomír Havlák a Adéla Štajnochrová – housle, Zbyněk Paďourek – viola, Jitka Vlašánková – violoncello), jež pozdní večer uzavřelo konfrontačně rovněž objevným provedením Smyčcového kvartetu č. 1 Z mého života Bedřicha Smetany. Strhující expresivita podání Bartoňova Kvintetu se přenesla i sem. Bez nadsázky se dá říci, že kvartetisté hráli jako o život. Smetanův první kvartet se takhle jen tak neslyší.

Vraťme se k ještě jednomu zastavení s klavírem. Tím se ocitáme na nedělním slavnostním zahájení (2. června) v nejfrekventovanějším prostoru, jejž festival využívá – v chrámu sv. Barbory. Soustředíme se tentokrát na interpretační stránku programu s určujícím společným jmenovatelem, jímž se stala účast Igora Ardaševa, jednoho z předních českých klavíristů, napříč celým programem koncertu – v Beethovenově Kvintetu pro dechové nástroje a klavír, op. 18, v 8 preludiích pro klavír, op. 30 Miloslava Kabeláče, v Janáčkově Concertinu pro klavír a komorní soubor a v „jazzové“ suitě Kuchyňská revue Bohuslava Martinů. Nedalo námahu rozeznat, že Ardašev se naprosto ústrojně, suverénně a kompetentně včlenil do různorodého pletiva, jaké představuje sousedství stylově navzájem diferencovaných skladeb. Provedení každé z nich by zasloužilo zvláštní, nanejvýše příznivé hodnocení Ardaševova podílu: vybraně decentní Beethoven, objevně podaný Janáček s narativem dějové evoluce klavírního partu a rozverný, avšak perfektně sehraný Martinů.

Nad tím vším se přesvědčivě klene Ardaševovo podání klavírních Preludií Miloslava Kabeláče (1908-1959). Vůči Kabeláčovi, zejména v ohledu uvádění jeho děl, má náš koncertní provoz stále ještě velký dluh. Je hodnocen především jako velký symfonik (osm symfonií a další orchestrální skladby), ale zejména v tvůrčích začátcích se věnoval i komorní tvorbě ad. Osm preludií pochází z let 1958 a 1959 a Ardašev jim dokázal vtisknout punc neopakovatelné jedinečnosti. Každá fráze, každý takt i sebemenší jednotlivosti byly ukázkou pečlivé přípravy, technického i koncepčního nadhledu, a především hluboké odpovědnosti vůči svěřenému úkolu – ani se nechce věřit, že to byl výsledek jeho prvního nastudování tohoto cyklu. Jednotlivá Preludia byla vnitřně plasticky formovaná, včetně individualizace jednotlivých horizontálních pásem i jejich skloubení. Ze sloučení dynamiky se subjektivním výrazovým dotvářením vzešel plynulý, a hlavně poutavý příběh každého z nich.

Uprostřed festivalového týdne (5. června) se Ardašev na pódium ve sv. Barboře vrátil, aby se zhostil jednoho z největších monumentů světové hudby – 33 variací na Valčík Antona Diabelliho, op. 100 Ludwiga van Beethovena. V komentáři k této interpretační kreaci možno zopakovat vše, co bylo řečeno a přidat mnohé další, je to však zbytečné – těžko slovy postihnout jak genialitu hodinu trvajícího díla, tak kvalitu jeho kongeniálního provedení. Vše by bylo jen chabým obkreslením toho, co považujeme za umění pochopit a uchopit celek, jenž absorboval sumu klavírního umění do nejmenších detailů.

Jednotlivé ročníky kutnohorských festivalů jsou kromě jiného charakteristické dramaturgickou hodnotou, vynalézavostí i atraktivitou. Letos se dařilo – jak už bylo řečeno – skloubit poměrně hojné zastoupení českých autorů novodobých i současných v těsném sousedství a tím i v konfrontaci s odkazem Smetanovým. Tak byl koncipován i úterní koncert v chrámu svaté Barbory (4. června) vyhrazený Ebenovu triu (Terezie Fialová – klavír, Roman Patočka – housle, Jiří Bárta – violoncello). Rámovaly jej skladby nejen interpretačně nadmíru obtížné, ale motivací vzniku i obsahem tragické. Zvláště to platí o vstupním čtyřvětém Klavírním triu Petra Ebena vzniklém v důsledku rodinné tragédie roku 1986. Výrazný punc tragiky nese i známe třívěté Smetanovo Klavírní trio g moll, op. 15, motivované úmrtím dcerky, zařazené na závěr. Jistým odlehčením měl být, a také byl Klavírní kvartet Wimbledon 1973 letošního jubilanta Ondřeje Kukala (60) spolu se Smetanovým Duem pro housle a klavír Z domoviny. Zůstává faktem, že rovněž v případě tohoto koncertu úlohu závažného jednotícího momentu sehrál právě klavír, respektive klavírní part všech čtyř skladeb. Na něm, konkrétně na jeho bravurním zvládnutí Terezií Fialovou, spočívala velká tíha jejich přesvědčivého a vyváženě koordinovaného vyznění.

Festivalová dramaturgie má velké pochopení i pro hudbu světové současnosti. Ani letošek nebyl výjimkou a bylo dobře, že právě v Roce české hudby se tak dělo v konfrontaci s novodobou i současnou hudbou českou. Prostor k tomu poskytl žánrově raritní, ne-li přímo atraktivní čtvrteční koncert (6. června), věnovaný především bicím nástrojům, v podání brněnského OK Percussion Dua tvořeného Martinem Opršálem a Martinem Kleiblem. Z původních děl českých autorů vedle Víta Zouhara, Karla Husy (adaptace původně klavírní skladby) a Luboše Fišera zaujal Miloslav Ištvan a zejména Pavel Zemek Novák (1957) tektonicky důkladnou a z mnohostranného pochopení bicích nástrojů těžící skladbou Vůz sena. Řekl bych, že Zemek Novák s přehledem zastínil zahraniční autory, oba shodou okolností Estonce, zastoupených skladbami založenými na minimalistickém principu. Zatímco Arvo Pärt (1935) se představil libozvučnou drobností Spiegel im Spiegel, Erkki-Sven Tüür (1959) tak učinil relativně závažnější výpovědí Conversio II.

V rámci dvanácti koncertů letošního festivalu kupodivu neměla zaznít jediná skladba Antonína Dvořáka (1841-1904), jehož osobnost s Rokem české hudby rovněž úzce souvisí. Dramaturgicky to může být ospravedlněno intenzivní pozorností, jaké se Dvořákovi dostává v ostatních ročnících. Leč jedna výjimka se přece jen našla, a to, když Kvarteto Martinů po svém temperamentem hýřícím vystoupení přidalo jednu část s Dvořákových písňových Cypřišů, autorem upravených pro smyčcové kvarteto.

Pro úplnost se u zbývajících koncertů – vzhledem k jejich poněkud odlišnému specifiku – zastavíme jen stručnou zmínkou. Pondělní koncert dechového kvinteta Belfiato Quintet na začátku festivalu (3. června) prezentoval tvorbu českých skladatelů věnovanou dechovým nástrojům. Sobotní slavnostní závěrečný koncert (8. června) měl na programu atraktivní nabídku koncertantních skladeb Antonia Vivldiho a Josepha Haydna a končil rovněž koncertantním Le Grand Tangem pro violoncello, klavír a smyčce Astora Piazzolly. Barokní hudbě zůstalo již tradičně věrné nedělní Postludium v podobě konfrontace dvou skladeb pro sólové violoncello – Suity č. 5 c moll Johanna Sebastiana Bacha (BWV 1011) a Sonáty, op. 8 Zoltána Kodálye.

Avšak hlavní, a dokonce nejedno překvapení mělo přijít ještě před závěrem festivalu. Páteční pozdně večerní koncert, de facto jakési nokturno (7. června), byl totiž v historii festivalu vůbec poprvé situován do gotického chrámu Panny Marie Na Náměti jako jedné, i když méně nápadné z kutnohorských architektonických dominant. Už první tóny a takty Sonáty pro dvoje housle, op. 56 Sergeje Prokofjeva evidentně přesvědčily, že máme co činit s akusticky naprosto jedinečným prostředím. Kéž by se sem některé festivalové koncerty příštích let vracely! Expresivní, ale vnitřně i lyricky vylehčená a kompozičně dokonalá Prokofjevova Sonáta v podání Milana Paly a Romana Patočky navodila úžasnou, přímo kouzelnou atmosféru zvukového spektra. Slovenský houslista a violista Milan Pala působící v Brně se řadí k prestižním festivalovým „objevům“ a již třetím rokem tu udivuje nevšedním interpretačním uměním. Svá letošní kutnohorská sólová i komorní vystoupení v rámci některých předchozích koncertů završil právě tady Na Náměti imponujícím ztvárněním rozsáhlé kompozice brněnského skladatele a pedagoga Františka Gregora Emmerta (1940-2015) 3 Drami intimi pro sólové housle se spirituálně určujícím nábojem, adekvátně vyjádřeným kompozičně velkorysým, svébytným jazykem a nadhledem jdoucím mimo hlavní proudy. Bez nadsázky tu můžeme mluvit přímo o „symfonismu“ sólových houslí. (Za zmínku určitě stojí, že brněnští autoři i interpreti tu byli letos hojně zastoupeni.)

Ovšem pro publikum to hlavní překvapení se dostavilo až nakonec. Nešlo ani tak o hudební skladbu jako spíše o evokaci původní performance z roku 1965, jejíž autorkou zůstává kontroverzní manželka Johna Lennona Yoko Ono, která k tomu využila hudbu Goldbergových variací Johanna Sebastiana Bacha (BWV 988) a celou kreaci nazvala Sky Piece To Jesus Christ. Nadčasové Goldbergovy variace (mimochodem co do monumentality pendant Beethovenových variací na Diabelliho valčík) Bach napsal pro klávesový nástroj, zde zazněly v úpravě pro housle, violu a violoncello v provedení Romana Patočky, Milana Paly a Jiřího Bárty. Celá záležitost spočívá v tom, že hrající hudebníci jsou třemi ženami postupně zezdola nahoru ovinováni či obtáčeni bělostnými obinadly do doby, kdy už po posledních titěrných tónech nikdo z nich nemůže hrát a rozhostí se tísnivé ticho. Sem tam se někdo z publika zasmál, ale posléze, po dodatečném výkladu Jiřího Bárty bylo jasné, že právě v aktuálním dobovém kontextu se jedná spíše o varující, i když zároveň stimulující memento. Mnozí si určitě položili otázku, zda jednu z dalších dominant letošního festivalu, nebo dokonce jeho vrchol nepoložit právě sem …

6. 6. Koncet v chrámu sv. Barbory byl tentokráte věnován perkusím a doplněn virtuozitou houslisty Milana Paly. OK Percussion Duo, dva brněnští hudebníci nám připravili neuvěřitelný zážitek. Podium bylo plné hudebních nástrojů: bicích, marimby, vibrafonu, xylofonu, zvonů …a  tympánů, které se ozývaly od varhan.

Ani jsme netušili, jak nádherná virtuózní i meditativní hudba pro posluchače většinou neznámých autorů může být. Zazněly skladby Miloslav Ištvána, Víta Zouhara, Pascala Dusapina, Arvo Pärta ad. Umělci nás provedli večerem soudobých skladatelů s dokonalou souhrou.

5. 6. Chrám sv. Barbory – 33 variací zvaných Diabelli Ludwiga van Beethovena v podání Igora Ardaševa byl zážitek, na který se nezapomíná. Slyšet najednou všech 33 variací a v podání klavíristy, který je zcela oddán dílu, které interpretuje, je slovy nevyjádřitelný pocit.

Nadšení byli i jeho kolegové, kteří si tento koncert nenechali ujít:

Jiří Bárta, klavíristé Jitka Čechová a Terezie Fialová a violoncellista Jan Páleníček

Pane Ardaševe, děkujeme

4.6. koncert v chrámu sv. Barbory patřil klavíristce Terezii Fialové, houslistovi Romanovi Patočkovi, violoncellistovi Jiřímu Bártovi a Milanovi Palovi (tento večer hrál na violu).

Večer zahájili Klavírním triem Petra Ebena, velmi náročným dílem, kterého se hudebníci zhostili opravdu bravůrně a nikoho z posluchačů nenechali bez emocí. Tito umělci skladatelovo dílo propagují velmi často.

Tento večer byl nazván Wimbledon 1973 podle skladby Ondřeje Kukala, který byl fascinován výkonem Jana Kodeše a jako hudební téma svého kvartetu použil výsledků jednotlivých setů – sexta-prima, nona-oktáva, sexta-tercie. Tento kvartet se nehraje často a tak návštěvníci byli velmi zvědaví a plní očekávání, které se více než naplnilo. Skladba byla plná překvapení a také humoru, což bylo odměněno obrovským potleskem.

A na závěr Bedřich Smetana, kterému se letos festival věnuje nejvíce (200. výročí narození). Inspirace pro jeho Klavírní trio g moll byla veskrze osobní.  Smrt mu odvedla hned 3 z 4 jeho malých dcer. Virtuózní a velmi citlivé provedení hluboce zasáhlo návštěvníky v chrámu sv. Barbory.

Děkujeme za krásný večer!

Ani 4. koncert nás nezklamal. Špičkoví hráči na dechové nástroje, kteří tvoří Belfiato kvintet, nám připravili skutečně nádherný večer. Skladby Pavla Haase (Dechový kvintet, op. 10), Janáčkův sextet Mládí (s klarinetistou Irvinem Venyšem) a Rejchův Dechový kvintet Es dur byly opravdovým hudebním zážitkem a večer se nesl v harmonickém souznění hudby a interpretů umocněný atmosférou kaple Božího těla. Obrovský potlesk a ovace si skutečně hudebníci zasloužili.